Král moře a soli

5. Zlatá pouta | kapitola padesátá druhá

Spíš?

Noe se koukl na smečku polštářů, které obklopovala jeho celičké tělo, až se málem ztratil — ještěže byl bledší oproti hnědé látce. Na druhou stranu se v nich cítil jako na obláčku, byly sametové a jemné.

Hloupá otázka.

Postel se rozvlnila, když se na druhé straně, kde byla zeď z dalších polštářů, pohnulo svalnaté tělo. Noe si skousl ret na tu podívanou, protože král byl skvěle opálený a to tetování byla třešnička na dortu. 

Caesisova výrazná vůně ho střelila do nosu společně s ránem, které se ukázalo v podobě slunečních rukou, které oba hladily po vlasech. Noeovy blonďaté pramínky vítaly sluníčko nejvíce.

Noe se nadechl soli a moři — vůně, podle kterých by poznal, že je král v blízkosti. Sůl, která se používá v kuchyni a moře, které vidí z paláce, je oproti tomu nic. Tohle bylo jiné; charakteristické, návykové. Oboje.

Ukaž se mi.

Noe schoval obličej do polštářů, aby utlumil smích.

Vy první, pane králi.

Král se ukazuje až na poslední chvíli, to nevíte, pane Levý?

Noe se rozesmál, tentokrát výstižně a nahlas. Ve víru smíchu a pozitivní náladě po ránu si ani nevšiml, jak se postel znovu pohnula a následně Caesis zaútočil zpoza přikrývek a holýma rukama si ho přivinul do objetí jako tygr svou kořist.

„Pane Levý," utřel si slzu ze smíchu Noe, zatímco se držel v královém objetí a vnímal jeho horký dech u ouška.  

„Odpusť, to mi zrovna ujelo," zamumlal Caesis a políbil Noea do vlasů, což ucítil, takže se uklidnil a spokojeně zavřel oči. Pohnul se, aby mohl pozdrav nového rána oplatit i samotnému králi, ale Cae ho nepustil.

„Odpouštím," zahlásil naoko a usmál se. Jenže Cae ani tak nepovolil stisk.

Noe se zamračil a zaklonil hlavu, takže zblízka hleděl do královy tváře. K zulíbání. „Děje se něco?"

Jenže Cae mlčel, a tak to Noe vyřešil po svém a chtěl navštívit jeho mysl, co se v ní po ránu mihne, ale nešlo to. Pohnul celým tělem, aby jakýmkoliv způsobem povolil objetí.

Začal mít starosti. 

Než ho král kousl do lalůčku.

Noe zrudl a prudce se k němu otočil, což v žádném případě Caesis nečekal; vytřeštil oči a jen sledoval, jak ho Noe čelem praštil.

A že se to nestalo poprvé.

„Zatraceně, tohle kdybys udělal někomu z vycvičených strážných, asi by padl poražen k zemi," zahuhlal, zatímco si masíroval narudlé místečko na čele, tiše syčel a jednou rukou stále Noea držel; který byl rudý až za ušima a raději nehodlal nijak reagovat, protože by se musel hanbou propadnout zpět do polštářů.

Noe se vymrštil z dosahu, když král nedával pozor a vítězně se usmál na syna Boha moře v posteli. Nahého. S tetováním. Obalen hnědými polštáři a stejnobarevnou látkou...

Kam koukáš, já tě vidím.

Král se zubil, ale mluvil s ním přes pouto. Noe se otočil, vzal si poskládané oblečení a oblékl se; nemohl nevnímat králův pohled.

A kam koukáte vy, pane králi.

Tam, kde není dovoleno nikomu jinému se tam dívat, můj poklade.

Noe poskočil smíchem.

***

„Dobré ráno, Noe!" Řítil se k němu mladý kluk, kterého napoprvé nepoznával, protože...

„Mio?" Měl růžové vlasy.

Něco mu to říkalo, ale nedocházelo mu při jaké příležitosti. Noe mrkal jako panenka a nemohl se vynadívat na tu ostrou růžovou — stejnou barvu vlasů, jakou má paní kuchyně Raelle. Teprve nějakou chvíli Noe ví, že šikanovaný Mio je ve skutečnosti Raellin syn.

Ah, počkat.

„Už?" zazubil se Mio.

„Ano, Sirény," odpověděl váhavě, ale čím víc o tom přemýšlel, tím větší měl pravdomluvnou jistotu. Čerstvě probuzený; měl stále v hlavě mlhovinu spánku, doufal tedy, že nic nesplete, dokud se pořádně neprobudí.

Takže Raelle musela mít dneska dobrou náladu, pokud se jejímu synovi změnila barva vlasů, což byla zřejmě v jejich rodině tradice, ale to netušil.

„Jo, máma nemá dobrou náladu, předem říkám," zamumlal tiše Mio a rozhlížel se okolo jako by ho pronásledovala příšera. „Nebyla nadšená, že se mi dnes zbarvily vlasy. Zítra má narozeniny babička a chtěla to udělat jako překvapení."

„Tak uteč," navrhl Noe lehkomyslně, ale když nad tím popřemýšlel, byla to blbost. Pokud však služební neznají hlídky a jejich střídání.

„Kdo uteče?" Noe ztuhl a puls mu vyskočil vzhůru, jak se lekl a zároveň okamžitě poznal, čí hlas to byl.

„Paní," omluvil se pohledem Noe.

Růžovka neměla zrovna ani nejkrásnější výraz;  Noea vyděsil na tři doby, chvíli trvalo, než si vzpomněl, jak se dýchá.

„Jestli zdrhneš, najdu si tě, opeču nad ohněm a řeknu mé matce, že je to vzácnej žvanec z obyčejného člověka. Určitě si pochutná, Noe."

Aha, Noe teď s jistotou ví, že její rodina je masožravá.

Tiše odešel pro snídani pro krále a všiml si, že Mio zdrhl, jakmile se jeho máma věnovala Levé ruce. 

Zrádce, našpulil rty v duchu.

Jakmile si byl Noe jistý, že král spořádal jídlo, chtěl si nádoby vzít zpět, ale Caesis chladně řekl: „Ne. Máme práci."

Noe na něj zmateně zamrkal.

„Prosím?"

„Máme práci. Jsi má Levá ruka, pamatuješ?"

„Jistěže."

Král se lehce usmál, protože si nasadil formální masku, čili Noe nevěděl, co se bude pro dnešek dít.