Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola třicátá třetí

Hlasy, které se ozývaly z jen jednoho stánku, byly vzrušené a naprosto okouzlené. I pár svítících ryb se zastavilo, aby pohlédlo, co se tam dole dělo.

U stánku stálo hodně lidí a každý tak hlasitě komunikovali, až nebylo možné zachytit, o čem se kdo bavil.

Možná až přešel člověk blíže... poznal, že je to stánek plný jídla. Dobře vonícího jídla.

Kijana si našla už pomocníky a šlo vidět, že má na pilno.

Lidé u stánku uvnitř sálu paláce, obyvatelé ostrova i Sirény, stáli poslušně v řadě a málokteří byli nováčky, kteří neochutnali Kijanino krmení.

Vtipy a příběhy vytvářely nádherné melodie, které dokázaly elán lidí u stánků naprosto naplnit novou energií pro prodávání svého zboží.

Jakmile bylo vylidněno, Kijana stánek obalila liánami, což znamenalo, že je zavřeno a s úsměvem si utřela pot z čela.

Prohodila pár slov se svými spolupracovníky, které pochválila za skvělou práci a řekla jim, ať si jdou taky užít.

Střed královského sálu tvořily tančící páry, což bylo nádherné okouzlení pro její oči.

Jak se tak dívala, v několika momentech tam viděla svou drahou přítelkyni, jak se svými světlými vlasy tančí s dalšími krásnými dívkami, až se najednou zastavila, prodrala se skrz davy a hledala svůj cíl.

Generála královské stráže.

Rodan mladé Rostaře věnoval chladný pohled, jak se u velkého muže stráže sluší a patří a nehnul se ani o píď. Avšak ta krásná a plná života dívka kolem něj tak dlouho poskakovala, až nakonec generál naklonil hlavu a zvedl koutek úst.

Pověřil pár mužů, aby vzali jeho místo, nabídl Rostaře rámě, až se jí zaleskly oči, upravila svou divokou duši a s úsměvem dítěte se zachovala jako dáma. Mezitím kývl na krále Odona a vydali se na parket.

Tvořili nejkrásnější pár Korálového ostrova. Stali se středem všech očí, hudba ša podle nich, ne oni podle ní, vytvářeli nové světové brány pro zrak a byli kouzlem sami o sobě.

Mladí, zamilovaní a osudem spojení.

Mladá Rostara byla energie sama o sobě. Snažila se všeho co nejvíce nabažit, protože už nikdy nechtěla být smutná a uplakaná dívka. Rodan ji zachránil život tím, že si pohlédli do očí. Od té doby mezi nimi vznikali takové jiskry, až lidé nemysleli na to, že nebudou spolu.

Potom jim dal Velrybí roj své požehnání.

A vše krásné udělalo ještě krásnější.

Kijana o ní vše věděla, protože si vždy pomáhaly navzájem. Byla za to vděčná. Úsměvy, vtípky a trápení, které zažily; to bylo jejich tajemství. Jejich život byl vždy v Kijaniné hlavě jako klubko přátelského tajemství. Nikdo neví, kým Rostara doopravdy byla a kým byl doopravdy Rodan.

Jen Kijana. Člověk, který měl podíl na jejich setkání.

„Madam?"

Rázem se tančící postavy Rodana a Rostary vypařily a Kijana zamrkala. Slzy cítila, ale zakryla je úsměvem, když pohlédla na muže z vedlejšího stánku.

„Ano?" zašvitořila a odměnilo ho dalším úsměvem. Tentokrát měla tmavě modré vlasy zapletené do složitého účesu, který pro ni udělala jedna ze spolupracovnic. Do toho jí další dívka vložila světle modré kvítí.

„Mohu poprosit?" zeptal se a muž nabídl dlaň. Kijana zamrkala, zrudla a prsty si zakryla ústa v úžasu.

Očkem se podívala na krále Caesise, a když si uvědomila, že tam někdo chybí, omluvně se uculila.

„Ah, omlouvám se, mladý muži, ale musím někoho najít." pověděla mu a on rázně přikývl. Elegantně couval a posléze si našel tanečnici, která s ním vyšla na parket.

Kijana se stala hadí ženou, proplouvala davem, až našla rudovlasého muže.

Zamrkala a ustoupila.

„Pane Arcanusi," poklonila se, „hledám pana krále Levou ruku, Noelana, můj pane."

Arcanus se nijak nezatvářil, jen pokývl, přešel ke králi, načež Kijana zrudla rozpaky, když se na ni král Caesis podíval a sklopila raději oči k nohám.

Poté nad sebou ucítila osobu a stín jeho osobnosti, proto vzhlédla a myslela, že omdlí.

Okamžitě chtěla ustoupit tři kroky dozadu, ale král Caesis ji jemně vzal za rameno na znamení, aby nikam nechodila.

„V pořádku, paní." řekl Caesis.

Zatajila dech. Další dobrodružství na dohled? Páni, ještě není tak stará.

Okamžitě zamrkala a poklonila se.

„Můj smělý králi!" vyjekla. Zalitovala, že tak nahlas, ale nikdo si toho nevšiml, každý byl ve své sféře osobnosti.

„Slyšel jsem, že hledáte Noelana." ozval se, aby navázal původ její návštěvy.

„Ah," uhladila si šaty a stále hleděla do země, „ano, můj králi."

„Jak blízká jste mu?" zeptal se.

Nemohla mu pohledět do očí, ale slyšela... něco. Něco. Něco, co bolelo. Krále.

„Jeho matka Rostara a otec Rodan byli mí drazí přátelé. Znala jsem se s nimi od počátku a jejich syn je jako by byl mým. Cítím se za něj zodpovědná po té tragédii, Veličenstvo." odpověděla. Již se zklidnila, protože uvažovala, co mohlo krále tak bolet. Cítila to i slyšela v jeho hlase. Něco v tom bylo.

Caesis byl ticho. Proto se Kijana odvážila pohlédnout vzhůru. A našla tvář, která smutně zírá do davu bavících se lidí a na očích mu visela únava.

Když postřehl její pohled, okamžitě se mu grimasa změnila jak jí znala. Chladná. Bez emocí.

„Noe je nemocen, vážená paní. Onemocněl Zlobou."

Kijana si zakryla ústa a poté pohlédla na prsty.

Za to může ona. Ona s ním byla venku, když se začalo ochlazovat a on byl jen v tom lehkým služebnickým oděvu. Byla tak okouzlena jeho oděvem, že...

V očích se jí zaleskly slzy.

„Je v pořádku, můj králi?" zeptala se a snažila se, aby se jí netřásl hlas.

Caesis zavřel oči.

Když je otevřel, vířil v něm vítr plný modrých peří.

„Bude, paní. Bude."