Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola desátá

Pozorovat děti ho možná bolelo, ale zároveň ho to hřálo. Protože i on byl takovou malou mušlí.

Koukal se z okna královského paláce k pláži, kde se dítka naháněla a u toho kreslila do písku jednu jedinou věc.

Velryby.

Velryby byly v očích mořských lidí neskutečně moudré ryby, které přinášely mír a poklidnou cestu do budoucnosti.

Festival, na něž se všichni připravují, patří právě jim.

Slaví se o půlnoci, kdy je noc nejtmavší a na nebi se objeví roj hvězdných duchů, které vyobrazují právě velryby. Mořští lidé pozorují jejich cestu, jejich plavbu po nebi, tancují jim, aby jim žádní zlí duchové neublížili a měli dost síly pokračovat dál k poznání celého světa a nabytí mouder všech zákoutí tajemství.

Noe se otočil, podle umístění slunce si uvědomil, kolik je hodin a s tím odcházel ze svého pokoje ve služebnickém obleku.

Jakmile se dostal do velké kuchyně, uvědomil si, že to byla chyba. Dostal se zrovna do hlavního proudu veškerého dění, až do něj téměř všichni služební strkali.

Tepelně upravované rostliny, ryby, mořští šneci, milion pokrmů na způsob velrybího tvaru. Přesně tento festival spáchal takový chaos.

Do Noelanova ramene něco narazilo.

Když se Noe setkal s očima uživatele, který do něj vrazil, zamrkal. Ten se na něj šibalsky a zároveň omluvně usmíval s tácem v rukou.

„Omlouvám se, Noe! Jídlo pro pana krále je někde vzadu, bohužel je tu šílený bordel!" usmál se energeticky služebný a otočil se na patě zběsilou rychlostí do... kdovíkde.

Noe přikývl, narovnal se, snažil se svým hubeným tělem vytvářet cestu, což se mu též úspěšně dařilo, až se dostal k několika stolům - avšak jídlo královo bylo snad bijící do očí, takže se Noe neotálel a vzal jej do ruk.

Cesta na chodbu byla tentokrát jednoduchá - všichni služební a hlavní kuchaři si všimli cenného nákladu, který Noe nesl, a tak mu uhýbali z cesty jako mravenci před bohem.

Pokyvoval všem vděčně hlavou, až se dostal na prázdnou chodbu, která jeho povzdech věnovala ozvěnám.

Lehkým krokem šel po lesklé podlaze ze vzácného kamení nabroušené do vodorovné ledové řeky.

Služební, strážní, rádci, různí lidé mořské rasy jej zdravili, pokyvovali hlavou, ale měřili si ho i nedůvěřivě - většinou se jednalo o vzdálenou rodinu královskou nebo o ty nejbližší Caesise, které Noe neznal.

Zastavil se.

Vyrovnal váhu tácu s jídlem, sám se narovnal v zádech, pozvedl hlavu.

„Můj králi, nesu vám ranní jídlo."

Ale nepřišla žádná odpověď. Noe vtáhl ret do úst a udělal krok, aby mohl zaklepat na dveře.

Ani po zaklepání nepřišla odpověď. Noe se rozhlédl po tiché chodbě, sám pro sebe si povzdychl a natáhl se, aby otevřel dveře královy lože.

Jakmile Noe vstoupil do místnosti, do níž nebyl pozván, tiše za sebou zavřel a až pak začal prosit, ať se nestane nic zlého.

Důvod, proč se král neozýval, byl ten, že spal.

Jeho aura dřímala, vznášela se v klidných vlnách, které, když se král probudí, začnou být zase dominantní a mocné.

Noe přistoupil, odložil bez sebemenšího zvuku jídlo a přemlouval se, aby odešel, že je to zlý nápad.

A taky že byl.

Noe se zasekl. Koukal na královu klidnou spící tvář, na níž rty byly lehce otevřené, jemně oddychovaly, odkrytá svalnatá a opálená hruď, která se při každém nádechu zvedla.

Noe se bleskurychle otočil k posteli krále zády.

„Tohle je špatný," zamumlal si pod vousy.

Než však stačil udělat krok, začal ho pálit krk.

A pak ruka, která se nečekanou cizí silou svalila společně se zbytkem Noelanova těla do měkkého sametu, vonící po solném kamení a po čerstvém vánku.

Noe vykulil oči, splašil se. Jeho srdce začalo šíleně tlouct, ještě se nevypořádalo z šoku.

„Copak je špatný?"

Hlas, který se probudil. Aura, která se začala vlnit.

Avšak jakási radost v tom přece jen byla slyšet.

Noe zvedl hlavu z hebké deky a okamžitě se setkal s modrým oceánem, který se začal barevně bouřit.

Nenacházel slova.

V duchu však hledal odpuštění u všech bohů, protože vlézt do komnaty bez vyzvání... je přesně takové jako vstoupit na Smrtelnou větev bez povolení.

Právě probuzené oči přivřely víčka, s tajemností a obavou zkoumaly Noelanovu tvář.

Stále ho pevně držel na ruce.

„S čím to porovnáváš..." Caesis se tváří přichomýtl k Noelanově a otřel se o ní.

Noeovi přeběhla husí kůže. Rty se mu roztřásly; proto se do nich kousl, aby tomu zabránil.

Caesis zavrněl, nehnutě se o Noea opíral, vysílal mu signály skrz doteky prstů na pulz ruky, kterou svíral. Jemně kůži hladil bříšky prstů, pak svou dlaní. Cítil protékající krev v žilách, cítil jejich moc a život.

Seděli v sobě jako klubíčka, spojená dotekem rukou, krví, která protékala jejich žilami, srdcem, které tlučelo a vzduchem, který dýchali.

Po tom tichu se Noe uklidnil. Srdce se mu vrátilo do normálu, dech se zklidnil. Očkem sjel na bok jeho tváře, o kterou se stále dotýkal Caesis tou svou a napadlo ho, zda neusnul.

Ale neusnul.

Měl zavřené oči, jemně dýchal, ani se nehnul - ani tou rukou, ani prsty, kterými se dotýkal Noelanového zápěstí.

Mírumilovnost, klid a harmonie.

To obklopovalo Caesise jako kdyby byl někdo jiný.

Ale tohle Noe už zažil. Moment, kdy jako by Caesis odsunul svou masku, a stal se starostlivým člověkem, kterému srdce bilo jen ze strachu o Noea tehdy na pláži. Viděl to, cítil to.

Nyní se do jeho pohledu dostat nemůže - ani vlastně nevěděl, kdy tak smí. A jak to, že král ho přečteného má ihned.

Pohyb.

Pomalý přesun ruky dřímající na zápěstí, cestovala skoro dotekem po Noelanově bříšku, až služebný zatajil dech, jak intimní a důvěrné to bylo.

Rozevřel prsty na jeho hrudi, přesunul se ke krku, úplně se vyhnul jizvě, a zastavil se na Noelanově líci, kterou jemně palcem pohladil.

Noe se díval na královy černé vlasy, na nahá záda, kůže mu hořela pod dotekem královy ruky na jeho líci.

Nemohl skoro ani dýchat. Protože kdyby byť jen pohnul svalem, zkazil by to.

A tohle si... nepřál.