Král moře a soli

1. Služebník a Pán | kapitola sedmá

Měl sen.

Smutný, ale přitom pravdivý, který, když se probudil, mu vlezl do všech myšlenek a nenechal ho dál v klidu spát.

Mrkal do tmy, sluchem vnímal jemné hučení živé vody ve stěnách, každé mrsknutí ryby, která pohnula ploutví ve změti vln. Ležel na dece utkané z podmořských řas a rostlin, která ho příjemně hřála, ačkoliv ve vzduchu panovalo období tepla.

Ale zato byla tma. Podle odstínu noční oblohy bylo čerstvě po půlnoci, hvězdy zářily jako doušek ohnivých loučí v nekonečné dáli.

Nasál vůni sušených řas protkané magií, na kterých ležel a přinutil svaly přetočit se na záda.

Už neusne. Věděl to. I když ho oči pálily nad nedostatkem spánku, věděl, že je zbytečné zavírat oči a pokoušet se hýčkat svou mysl alespoň o trochu bdění.

Pod dekou si spojil ruce a prsty zkoumal pod doteky jizvy, které se mu linuly od hřbetu dlaně k zápěstí až po tvrdé kůži k předloktí, kde jizvy byly menší a slabší, než na dlani.

Přivřel oči a prsty si kůži na rukou sevřel společně s čelistí, která se začala ozývat nátlakem bolesti a síly, kterou do stisku vynaložil.

Kdyby jen tu sílu dal do chuti pokračovat dál.

Řekl si, že zapomene, že se nestane takovým jako jeho úžasný otec, že změní svůj život, ačkoliv víru v Boha již opomněl.

Ale tyto myšlenky se stále vracely - na poslední zničený pohled otce, na poslední ozvěny jeho kroků, poslední slova a přítomnost, která jím smrtelná větev vanula jako vlnění vzduchu. Ale nebylo to jen o otci. I Rúsa s matkou mu chyběly - jak moc by si přál, aby se vše vrátilo. Aby je mohl cítit, mít u sebe, poslouchat jejich konejšivý hlas a sledovat jejich pohledy, když se Noe vrátil z průzkumu Korálového ostrova a vykládal jim, jak vypadá západ slunce z jiných pohledů, z jiné strany pobřeží.

Zvedl ruku zpod deky a opřel si ji o čelo.

Vnímal lechtivý dotek svých vlasů na jizvičky a vzpomněl si na každou větu, kterou kdy kdo vyslovil o jeho vlasech. 

Jsi celý Rodan s Nostarou. Od těch dvou krásných se zrodilo ještě krásnější.

Tmavě hnědé vlasy s blonďatými prameny společně se zelenýma očima ho poznamenaly - stal se barevnou mušlí mezi sty bílo růžovými. Nebo delfín mezi žraloky.

Pozvedl ruku ze své čela, prsty natočil k vlasům a vjel si do nich. Každý pramen se proměnil v chmýří, labyrint podvodních rostlinek, kde se schovávají rybičky.

Zadržel sten.

Před jeho očima se zjevila tvář krále a místo prstů svých si představil ty královy. Vzpomínal na ten okamžik, který mu tak popletl hlavu, který mu ty zahubené emoce nechal vybublat na povrch.

Pevně zavřel oči, za vlasy si zatahal a svaly zpevnil do tvrdého kamene.

Bolelo ho to.

Každá ta myšlenka, která se nakonec přivede ke králi, k tomu, ke kterému má mít ve skutečnosti odstup.

I když... co byl Noe v jeho očích tedy zač?

Starost na víc, o kterou se nestihl zesnulý král postarat nebo chlapec, který by neměl kam jít a stal se služebným?

Či loutkou?

***

Nakonec vstal, protože se mu nelíbil směr jeho myšlenek.