Král moře a soli

1. Služebník a Pán | kapitola čtvrtá

Bájné ryby, které byly zkrášlené zlatým práškem, se staly u mořských lidí v Neviditelném oceánu již pouhou pověrou - nikdo nevěřil, že by žila ještě nějaká.
A pokud-li ano, dřív nebo později jí dostihne zlý osud. Lidé jsou a byli duše, které touží po více a více moci, které díky těmhle rybičkám tehdy mohli lehce dosáhnout.
Byly krásné, okouzlující každý lidský nebo podmořský zrak. O tom bohům vody šlo - poslat všem znamení, že žije i něco krásného, co dokáže umírnit jejich dušičky a naučí je milovat.
Jenže karta se obrátila.
Lidé se stali zrůdami, které se nikdy nedokáží nabažit touhou vlastnit něco velkého. Napadlo je, že by se mohli těchle krásek dotknout, zachytit je do sítí a získat jen pro svou potřebu.

Staly se potravou, neboť se mezi lidmi pravilo, že bude ten člověk navždy zdravý ať už požitím jejich masa či chov jich vícero.

Staly se lovnou zveří, které lapají po vzduchu v sítích na lidských trzích.

Staly se legendou.

Možná je bohové stáhly do svých potůčků, do jejich původních domovů, aby se zabránilo jejich ztrátám.

Anebo možná je lidé opravdu vymýtily. Už nezůstala nikde žádná, ani stopa po zlatém prášku.

I přesto jej tak neustále nazýval.

Zlatou rybkou.

Noelan otevřel oči, nato okamžitě zamžoural proti ostrému světlu, které ho přivítalo na víčkách.

Hlavu měl prázdnou, snová mlha mu zabraňovala probrat se.

V ústech měl vyprahlo, při pohybu svalem ho zabolelo tělo, až sevřel čelisti.

Automaticky se chtěl posadit, ale když do toho zatáhl svalstvo, do hlavy mu střelila bolest v pravém rameni.

Otevřel ústa zkřivená bolestí, přiměl se, aby se nezajíkl.

Tak ležel s lehkým oddechováním. Otočil hlavu, aby uklidnil svou zmatenou mysl, a podíval se, kde se nachází.

Tu místnost již viděl. Sic lehkým okem, ale viděl.

Když ho král propustil s oznámením, že se stane jeho služebný, byl odveden do služebnických pokojů.

A právě v něm se nacházel.

Pohledem bloudil, až když se chtěl otočit, aby prozkounal místnost víc, krk ho ošklivě pálil a bolel jakoby snad spal deset let a nehnul ani svalem.

Automaticky k němu přitiskl ruku.

Jakmile se ho dotkl, blikla mu v hlavě vzpomínka, která jeho unavenou tvář probudila s červeným tónem kůže.

Horkost ho pálila jako tisíc střepů, krev se mu divoce rozproudila.

Ruku si přitiskl na čelo a zhluboka se nadechl.

Bože. Co se to stalo.

Co to král... ne, to musel určitě Noelan...

Něco jsem udělal, nějaký signál, přemýšlel. Nápady na okolnosti mu běhaly jedna za druhou, srdce mu tlučelo šíleným způsobem.

Samé hříchy.

Byl snad synem hříšných bohů. Musel. Jinak si to nedokázal vysvětlit.

Musel být prokletý tím, že mučí sám sebe a ten ďábel v něm dělá jeho tělu samé peklo.
Touha po dalším nádechu ho přiměla otočit se - jeho uši zaslechly ťuknutí a syčení magie.

Noelan koukal do chladných očí strážného, snažil se najít v něm poselství, které mu předpoví jeho budoucnost, ale nic nenašel. Jen chladný křišťál.