Král moře a soli

1. Služebník a Pán | kapitola pátá

Jakmile sněm skončil, Noe se držel pevně jako ocásek za králem - nevěděl nic. Proč se stal královou rukou bez žádného skutku; proč byl povolán na sněm, o němž se vždy mezi výš postavenými šeptalo; proč se vůbec stal služebným, když se mohl vrátit k sobě domů a žít... i nežít.

Noe zastavil; Caesis mu věnoval pohled s tajným vzkazem počkání, rána na krku mu vyslala vlnu horka a čekal se sevřenou čelistí, zuby drtící se o sebe.

Muž s černými vlasy se přesunul ke skupince lordů, jejichž tváře některých Noe znal, když projížděli ostrovem do korálového paláce.

Až nyní si Noe všiml, jak moc je král samá čistá moc - ty korálky a náhrdelníky s tetováním, které jeho kůži zdobily jako dno mořské, byly jen detail. Ty svaly, to tělo bylo mnohem majestátnější a bohatší, než mocný a drahý oděv, jenž na něm ulplýval.

Sklopil pohled a snažil se na to nemyslet, i když... tak trochu marně. Jeho myšlenky vždy skončili u něj, ač nechtěl.

Pak ucítil tlak.

Otočil v reakci hlavu, blonďaté prameny vlasů se mu dostaly do čela, korálky od jeho otce mu zahrály melodii rychlosti.

Záda se srazila se zdí a oči zamrkaly do tmy.

Noe se okamžitě rozkoukal a zůstal přikovaně zírat do tmavě modrých očí jednoho muže, který seděl na radě a právě on jej vraždil sytýma očima, které sžírala závist a nebezpečí.

Noe se vyplašil, srdce mu děsivě tlučelo.

Nemohl se hýbat, ruce toho muže ho přikovaly ke stěně, snad jako by byl spoután kouzly.

Ale nebylo to kouzlo, co ho činilo strnutým. Ale strach.

Strach, kterým byl proklet již od spatření odumírajících ryb na břehu ostrova, když byl dítě.

Muž se mračil, tvář měl děsivou a pevnou - přes oko se mu linula ošklivá a hluboká jizva, která dokazovala ještě víc jeho auru.

„Kdo jsi?" zahřměl jeho hlas chladně a přímě. Svíral Noelanovo rameno směrem ke zdi, cítil, jak ho do zad něco tlačilo, ale nemohl se ani pohnout.

Kdo jsem? zeptal se v duchu.

Noelan otevřel roztřeseně rty: „Noelan, syn-"

Ale bylo to tiše. Mužův hluboký hrdelní hlas ho překřikl.

„Přiznej se, ty šmejde křížený. Určitě jsi čaroděj, který chce lapit velectěného krále do útrop zmrzlého oceánu!"

Neo vytřeštil oči.

Chtěl se nadechnout a znovu povědět, kdo je, ale neměl sílu.

Možná měl pravdu. Co když ho vidí tak úplně celý palác? A jediný král je slepý?

Skousl si ret, oči mu ztěžkly nad slzami, od nichž stačilo mrknutí a mohly smáčet jeho tvář.

„Arcanusi."

Bolest v zádech rázem povolila. Noelan zvedl zrak a koukl se přes rameno rudovlasého muže.

Udělalo se mu nevolno.

Osoba přistoupila blíže.

„Noe je synem Rodana a Nostary, příteli. Na přání si jeho syna dávám pod svá křídla." řekl král Caesis.

Rusovlasý muž s jizvou se okamžitě hluboce uklonil a odměnil krále hlubokou omluvou s nejistým mrknutím po Noeovi, který se probudil a též sklopil hlavu, ale žádná věrnost vůči králi tam nebyla.

Když zvedl zrak, rádce ze sněmu byl už pryč.

Setkali se pohledem a propalovali si navzájem díry, vypouštějíc motýly emocí.

Najednou se zdál být král někým jiným. Jinou osobností. Aura nebezpečí pominula - nebo snad byla stejná, ale Noe se díval jinýma očima?

Tyto myšlenky ho vyplašily; potopil se do králových očí, zběsile zamrkal a s pohledem k zemi zaťal pěsti až krve.

Nyní ohluchl. Neslyšel kroky, které se k němu blížily; stal se ve vteřině otrokem vlastních myšlenek, obklopen vědomím temným a tázavým.

Krk ho začal svrbět, pálit, štípat. Dotek na bradě mu způsobil mravenčení a donutil ho pozvednout zrak k očím Caesisovým, které žhnuly silou, jemností a tiché písně.

Musela to být past, přeci král-

Noe zavřel pevně víčka, aby přerušil kontakt a otevřel ústa, která hladověla žízní.

„Byla to lež, že ano, králi?" zašeptal jako vánek do tiché noci.

Chvíli bylo ticho.

Pak se málem Noelanovi podlomila kolena nad dotekem, který mu zamlžil myšlení; teplá dlaň a hbité prsty, které mu lehce projížděly po lící, přes víčko až k vlasům, do kterých vjely a prohrábly je tak lehce jako sametové pohlazení říčky.

Noe nechápal, co se to s ním děje. Jeho tělo ho neposlouchalo, nechal se drze hýčkat doteky a laskat emocemi, které ho zabíjely - které si myslel, že zahubil.

Z rtů mu vyšel tichý sten jako od velrybího mláděte, jež nachází poprvé svůj hlas.

Caesis se pousmál, přivřel oči a nechal prsty vychutnávat si tu lehkou lázeň mezi hnědo-blonďatými prameny jemných vlasů, vonících po slané vodě a mušlemi, které voněly stejně jako když vstoupil do jeho domu.

Zrakem sjel k rance na krku a potlačil nutkání se k ní sklonit a políbit ji, ujistit jí, že majitel je stále tady. Přinést Noeovi útěchu, euforii, to, co je pojí; emoce.

Caesis v hlavě viděl každou emoci, která jeho rybičkou projížděla, jakákoliv pozitivní či negativní, viděl to jako pás scenérie, slyšel i ten strach, který mu způsobil jeho rusovlasý rádce.

Nelitoval toho.

Tak si mohl být jistý, že Noea pochopí, že se stane člověkem, na kterého se může spolehnout.

K němuž ho bude poutat víra v dobré i špatné.

„Ne, rybičko," pověděl král, vzal jeho tvář do dlaní, přes pootevřená víčka hltal jeho zlatavou kůži, přiblížil se a čelem se opřel o jeho, „nebyla to lež. Tvůj otec si to přál, ale můj si tě nestihl ani schovat pod křídla. A tak to dělám já; s radostí a příslibem."