Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola dvacátá osmá

Caesis rozhodně nepřemýšlel o tom, jestli udělal správně nebo ne. Ta slova Noeovi říkal jen za pomocí šepotu srdce, které díky Alshace neobalil led.

Co by se stalo, kdyby nebyl zachráněn? Kdyby ho zmizení zlatých ryb a otce s matkou tak zmrazilo, že by snad nikdy neřekl nic od srdce a s úsměvem.

Ano, zanechalo to na něm šrámy, které kryl zdmi a kusy ledu.

Ale postupně praskaly. Nohy smáčel ve vodě, která ale nebyla ledová, nýbrž teplá. Díval se, jak se jeho mysl hroutí, jak kácí všechny staré a promrzlé stromy, na jejichž místo sadí nové, které mu zpívaly dětským hláskem.

V mysli se posadil do té vody. Nevadilo mu to, byl to jeho živel.

Zavřel oči a nadechl se.

S nádechem otevřel oči do přítomnosti a zamžoural. Odkryl deku, ukázal ránu svou nahou hruď, na kterou ho vzápětí pohladily sluneční paprsky.

Jeho neprobuzení modrásci, v jehož očích poletovali vždy jako bojovníci, roztáhli svá křídla a probudili se k dalšímu větrnému boji, jakmile se utkali se slunečními paprsky. Tetování Boha moře se kroutilo, když se Caesis protahoval a vítal ráno svým tělem jako pravá mocnost.

Olízl si suché rty, otočil se zády k oknu a pohlédl na dveře.

Každou chvílí uvidí Noelanovu tvář - nedokázal si představil, jaký bude mít výraz po včerejším incidentu. Ale přesto mu srdce kvůli němu tlouklo a čekalo, kdy uslyší jeho kroky, zorničky se mu rozšíří, a bez zaklepání vejde on se snídaní.

Téměř neustále si v hlavě přehrával jejich první setkání. Slyšel o něm, o synovi generála Rodana, avšak nikdy neměl čest se s ním setkat. S jeho otcem se vídal stále, neboť byl generálem královské stráže; silně oddaný Bohu, králi, své povinnosti a rodině. Pohybující se socha hrdiny, který byl v očích svých podřízených velkou osobností, kráčející chladnou chodbou. Při práci měl oči ledové, ale když si povídali s Odonem o své rodině, jako by to byl jiný člověk. Oči plné lásky, něhy a síly, která měla za úkol chránit ženu, kterou miloval a své děti.

Caesis v něm viděl velký vzor. Generál Caesise trénoval v boji a strategii, kterou měl opravdu v sobě zabudovanou jako dar Boha. Když bylo po lekcích, Rodan si s ním povídal. O své dceři Rúse, synovi Noelanovi a ženě Rostaře. Caesis pochopil, že oni byli pro generále celý svět. A nebyli žádnou slabinou, protože on měl moc je ochránit.

Bohužel ale neochránil sám sebe, protože nezachránil ženu a dceru. Avšak stále tu zůstal Noe.

Caesise Rodanova smrt zasáhla. Nikdy by si nepředstavil, že takový válečník, vojevůdce a hrdina skončí takhle. Ale pochopil, že jiný scénář pro jeho smrt by si nedokázal představit. Byl pro svou rodinou vším a vším zůstal, nedal přednost Caesisovi jakož králi, ale rodině.

Caesis nevěděl, co se Noelanovi honilo hlavou, takže nevěděl, co bude dělat. Ale král si představil sám sebe na místě Noea, kterému zemřel hrdina s celou rodinou.

Právě včas se tehdy dostal na Smrtelnou větev. A dvě rozdílné magie se setkaly, kulily na sebe oči, až se ta Noelanova rozplakala a Caesis si ji k sobě přisvojil.

Důvodem, proč byl Caesis tak chladný, když Noe klečel svázaný pouty z lián, byl ten, že se chtěl Cae pochopit. A zároveň se vcítit nenápadně do Noelanovy psychické situace, aniž by to na sobě dal znát.

Magie obou dvou duší spolu komunikovaly. Caesisovy víly se snažily povzbudit ty Noeovy, ale ony byly zdrcené, hladily ho po rameni a plakaly. Caesis to skrz magii cítil a nasával.

V tu chvíli pochopil, že se jejich magie spojila. Mladý král viděl generálova syna poprvé a to bylo možná tím. Kdyby se potkali předtím za jiných okolností, Caesis by už možná nikdy neokusil vřelost pocitů, doteků a slov. Leda tak se svou budoucí ženou, kterou by ovšem nemohl milovat.

Sirény snad musely rozezpívat osud, Bůh moře tomu předehrál a Cae s Noelanem se postarali o zbytek. Je to jejich. Jen jejich.

Projel si prsty prameny vlasů a vzdychl. Žraločí oči poté nasměroval ke dveřím, u nichž zaslechl kroky.

Když se ozvalo zaklepání a ženský hlásek, který hlásal jeho jméno, Caesis se zamračil.

„Vstupte." pověděl nahlas. Avšak chladnokrevně.

Dveře se otevřely a v nich stála drobná dívka ve služebnickém oděvu. Uklonila se, v rukou nacvičeně držela tác s jídlem a položila jídlo na stůl.

Caesis pozvedl bradu, nepoděkoval a místo toho se zeptal: „Kde je má Levá ruka?"

Otočila se na něj, znovu se uklonila a pozvedla hlavu.

„Můj králi, Vaše Levá ruka se nedostavila v kuchyni, proto jsem zde já." odpověděla.

Caesis se už mračil tak jako by mu někdo řekl, že rudé piraně u Smrtelné větve jsou ve skutečnosti býložravé.

Ani se nesnažil v hlavě zkoumat, zda ho cítí; zběsilým krokem odešel ze své komnaty, s nahým hrudníkem a vydal se směrem k pokoji služebných. Chodba se mu zdála neskutečně dlouhá.

Zdálo se, že pokud na něj někdo nepřijatelný promluví, bude stříkat krev. Srdce mu děsivě rychle tlučelo, čerstvý vzduch byl pro jeho plíce nepřijatelný stejně jako myšlenky, o které se okrádal v průběhy rychlé chůze.

U dveří viděl rusovlasého muže, Arcanuse, který se hned poklonil. Otevřel ústa, aby vysvětlil situaci, ale nedostal šanci, neboť král vtrhl do Noelanových komnat a zůstal stát, aby pohledem poznal situaci.

Myšlenka, že by Noe utekl, mu dělala nevolno. To, že by se mu něco stalo, ho zabíjelo ještě víc.

Noe nebyl slabý. Ale přesto ho Caesis chtěl chránit, nejen slibem, že se o něj má postarat, ale považoval to za svůj osobní instinkt, na kterém se podílelo i citové pouto.

Zastavil se mu dech.

Noelan s tmavě hnědými vlasy, v nichž se třpytily blonďaté prameny, lehce opálenou kůží, zjizvenými prsty a s hlasem mláděte, které má rys tónu po otci, ale přesto trochu víc po matce.

Ležel nehnutě na posteli, topil se v potu, zhluboka dýchal a nyní byl bledý jako sůl v písku.

Král se k němu přiřítil, vzal ho za ruku a koukal na něj, avšak Noe se ani nepohnul.

Caesis se snažil mu poutem, zahojenou jizvou na krku, poslat zprávu, promluvit na něj, ale Noe neodpovídal. Chtěl se mu vloupat do mysli, ale nešlo to. Možná kvůli velkému stresu, ve kterém král byl nebo Noe trpěl bolestí, která utvořila blokádu.

„Noe..." zašeptal. Hleděl na něj, přemýšlel, co se mohlo stát. Otrávil mu někdo jídlo? Uspal ho někdo? Začaroval ho někdo?

Ne.

Nádech. Výdech.

Královy rozbouřené oči se uklidnily, nahradily je touha chránit ho, láska a nevědomost.

Caesis vykulil oči, přitom svíral pořád Noelanovu ruku a pomalu pohlédl z okna ven.

Zlobící se bohové.

Noe onemocněl Zlobou.