Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola devatenáctá

Mladík, nahý od poloviny horní části těla, máčel své ruce, pozlacené slunečními paprsky, do menšího rybníčku, který zářil jako tisíc hvězd.
Oči mu při každé malé vlnce, kterou voda poslala, zablyštily jako by v nich našel bohaté kameny.

„Synu," ozval se hluboký hlas, vycházející ode dveří, odkud viděl mladý kluk jen tmavou siluetu muže, který se opíral ramenem o rám. Jinak totiž byla v místnosti naprostá tma, kromě rybníku a otevřených dveří, odkud zvenčí pronikalo světlo.

Kluk ale nevnímal. Slyšel muže, ale nevnímal ho, protože nebyl tak důležitý jako živí tvorové, plavající ve vodě a kteří jeho mladou duši vábili k sobě.

„Děje se něco, otče?" zeptal se. Ne nahlas, neboť ozvěny se postaraly o to, aby se slova donesla k otcovým uším. Ne tak slabě a tence, jak mladík vypadal; zněl jako rozený vůdce, kterým promlouval k světu sám Bůh.
Muž vydal mužský hrdelní zvuk, aby upoutal synovu pozornost o to víc, ale nedařilo se, načež se nakonec usmál.

„Příjezd krále Sana a prince Bysthara, pamatuješ si?"

Mladík mrkl. Nestalo se to ale součástí odpovědi otcového oznamu, nýbrž naprosto trpělivého soustředění se na vlnící se rybník, který světélkoval, kdykoliv se svítících barevných kamenů na spodu dotkly ploutve ryb.
Věděl o tom. Tušil i to, co se stane, co bude král s králem probírat, neboť to vždy bylo stejné. Obchody, známosti, trable v jiných částech Neviditelného oceánu, které ho moc neupoutaly. Ale přehled o tom všem měl, protože to slyšel všude okolo sebe a on byl bystrý.

Otec to věděl také. Ale stále to byl jeho syn, kterému chtěl dát veškerou svou vládu do rukou s vědomím, že nastal správný čas - ačkoliv pro otce nikdy nebyl správný čas, poněvadž to byl stále jeho malý syn.

Pochopili se, když po dlouhém tichu nikdo nepromluvil dál.

„Ať se ti jedna z nich nepromění před očima na nádhernou dívku, Cae." usmál se otec a udělal krok k odchodu.

Mladík zvedl koutek úst a stále očima bystře sledoval hladinu vody, jestli se tam náhodou neobjeví ona...
„A taky," dodal král Odon, „hlídej je."
A odešel.

Černovlásek si opřel bradu o dlaň a hypnotizován kouzelným rybníkem uvolnil všechny svaly s přesvědčením, že dnes to nevyjde.

Navštěvoval rybník každičký den i noc. Strávil tam polovinu svého času, pokud se nemusel účastnit pochůzek po boku krále nebo trénovat boj se strategií.

Zavíral oči nad smutkem a ztuhlé svaly probouzel k pohybu.

Než jeho tvář pohladilo odraz zlatého světla.

Zamrkal, již probuzen natáhl pomalu ruku ke kraji a čekal na okamžik, kdy zlatá ryba políbí jeho prsty jako to dělávala pokaždé.

Miloval je. Celým svým srdcem.
Miloval moře, ale hlavně zlaté ryby. Žádná tři přání, nic kouzelného. Jen ony samy byly neskutečně kouzelné a to žádnou magii v sobě nemusely skrývat.

Pak se široce usmál. Jeho konečky prstů se dotýkala jedna ze zlatých ryb, která se odhodlala vyplout k jeho mocné auře, vonící po lásce a výtečné budoucnosti.

Jakmile kouzelný tvor odplul do hlubin vodního temna, Caesis se postavil.

Rybník zhasl, střípky zlatých šupin se začaly vytrácet v mocné tmě a jen potůček boží vody, vlévající se do rybníku, byl jediným zdrojem tónů.
Musel za otcem.

***

Období Zlobících se bohů se stalo u lidí v dávné minulosti jako dílo Boha moře za to, že nedostával takovou úctu jakou by měl dostávat. Ale tahle historka byla tak naivní, že se slýchat přestávala tak často, až se vytratila.
Rozhodně to nebylo dobré znamení.