Král moře a soli

4. Severní princezna | kapitola čtyřicátá druhá

Veškerá ochrana královské rodiny se postavila před písečnou pláž, kde se sbíhaly poslední doteky mořských vln, a vyčkávala na nejhorší.

Byli tak vycvičeni, že jen jediný pohyb cizích lidí na jejich území, a hned se hnou, aby zabránili katastrofě a ochránili krále s jeho příslušníky.

Obzvlášť cizinců, kteří si plují jejich směrem bez oznámení, čistě na drzo, a to bylo velké mínus pro severní královskou rodinu.

Noe zíral němě do podlahy, dech mu byl mnohem bližší a neutíkal od něj rychlým tempem. Seděl na méně vyzdobenějším křesle než královský trůn, určený pro Levé ruky.

Málem si začal okusovat ret, ale Caesisovo zamračení ho tak vyděsilo, že tu myšlenku raději vyhnal z hlavy.

Zatímco Noe krotil své myšlenky, ve kterých se zjevovaly vzpomínky na zesnulého otce s brněním královské stráže na postu generála, Caesis elegantními kroky chodil po síni a tiše dumal. Noe si myslel něco o elegantních krocích, ale ve skutečnosti i ty byly nasáklé vztekem a případnou okamžitou obranou, což se projevilo jako hlasitý klapot nahánějící hrůzu.

Noe zvedl pohled ke králi. Černé vlasy měl roztřepené, vrásky svraštěné nad doutnajícím vztekem, pěsti sevřené jako by chtěl praštit do mohutných sloupů.

Živá voda ve zdech vibrovala, neboť Caesis prostřednictvim své magie filtroval vztek, hloubku těžké moci a dominantnosti, kterou musel každý znát, poněvadž tak byl učen jako dítě zlaté první kasty. Potřebuje být v kontaktu s okolím, aby se mu lid klaněl před očima kdykoliv mrkne, aby poslouchali to, co řekne, a do detailu mu přání splnili, protože i malé detaily přiměnily krále měnit na osoby názor.

Levá ruka sklopila znovu zrak. Bylo mu dusno v uzavřené místnosti s chodícím vztekem, který stále sílil, kolaboval a opět sílil. Noe mu to nezazlíval, protože si osobně myslel, že to nebyla ani Caesisova chyba.

Byl to instinkt.

V to Noe důvěřoval, protože to, jak viděl v Caesisově hlavě, že poštval proti sobě své lidi a navíc sebe, nemohl služebný ignorovat a ani si jinak vysvětlit.

Noelanovi se zaleskl pot na krční žíle, jakmile otevřel ústa. Přivřel námahou oči, možná nad magií nebo nad strachem, co se chystal udělat.

"Cae?"

Jeho hlas se přidal ke zvučné skupině klapotu a žblunkání živé vody v hlubokých a čistých ozvěnách, které pro Noea v tu chvíli jako by ztichly.

Král Caesis povolil pěsti, koukal na své krvavé dlaně od zarytých nehtů, které se však ihned zahojily, jakmile se magické víly seskupuly u jeho ruky, a poté pomalu zvedl hlavu, ač skrz černé prameny v čele neviděl Noea v celé kráse, která Caesise dostávala tam, kde moře nezpívalo.

Caesis se již tichými kroky přiblížil k velkému oválnému stolu, přesněji k křeslu Levé ruky, u něhož zpomalil, z vrchu na Noea pohlédl a lovil jeho oční pohledy.

Král se opřel svalnatýma rukama o opěradla židle, Noea obklopil žár, který ale už nebyl tak spalující, ale spíše mírumilovný a... děkovný.

Noelanovi předtím málem vybuchlo srdce v hrudi, ale nakonec se to ukázalo jako dobrá věc. Původně si myslel, že to Caesise ještě více rozohní, ale doufal ve vše dobré.

Caesis padal s hlavou, až se lehce dotknul čelem toho Noelanového, ten přivřel oči, avšak král poté zvedl ruku a dlaní sametově přejel po líci svého služebného.

Být mu blíž.

My jsme si blíž.

Noe cítil jeho horký dech, jak ho šimral na nose, cítil každý dotek bříšky prstů na tváři.

"Omlouvám se." zašeptal Caesis a zavřel oči. Jenže Noe nechtěl nevidět ty jeho bouřkové mraky, které lákaly mořské dno.

Proto krali vjel do jemně vlasů, až Cae zatajil dech, rozlepil víčka a hleděl na Noea jako srně, které zpočátku nepoznalo svou matku.

"Neomlouvej se. Není to tvá chyba. Nic není tvá chyba." šeptla Levá ruka zpátky. Držel se toho, že ten vztek není králova chyba, a proto se o tom snažil přesvědčit i Caesise.

"A teď..."

Noe se na něj zakoukal tak jako by před chvílí nebyl na pokraji zhroucení, ale nasadil si masku, ze které si Caesis vynaloží podporu.

Noelan byl možná sám slabý, ale nedovolí, aby mocnost, která stála přímo nad ním, byla slabou schránkou jako Noe.

Proto Noe lehce povytáhl koutek, naklonil hlavu na pravou stranu, sílu zpevnil do svých rysů a nechal oči, aby taky pohltily jestřábí moc.

Caesis sledoval tiše, téměř toužebně, navíc okouzlen tím, jak i tato maska - maska této osoby, jeho rybičky - dokázala zklidnit jeho emocionální části těla.

Bouře ustala.

Král tiše vzdychl a stále spojen dotykem na čele zavřel oči.

Noe se na něj díval jako zlatá rybka, čekající na tři kouzelná přání.
Pak přivřel víčka, řasy se třpytily krásou jako by na nich lpěly písečné diamanty, a zelené duhovky tvořily báječnou kombinaci toho, co mohlo být špatné i dobré.

Mladý král se narovnal; přitom nezapomněl na svého služebného, kterého zvedl s sebou, vzal jeho zjizvenou dlaň a věnoval jí polibek jako tehdy před vítáním Alshaky.

Noelanova maska však nespadla. Jakz takž se držel, aby nezrudl, nevytrhl ruku z králového sevření a nekoukal na ni jako na boží zjevení.

Caesis povytáhl koutek úst a skrz rty vyslal tichý pár sekundový smích.

Služebnému se zatřpytily oči, jakmile v hlavě uslyšel Caesisův hlas, který pravil: Zesílil jsi.

Noe skryl úsměv, prohravl smyslně královo černé hnízdo a ukázal Siréniny oči.

"Musíme vám dát korunu, králi."