Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola devátá

Palác lpěl klidem a tichým zpěvem z útesů, do kterých narážely vlny tančící modře.

Ostrov se zdál být spící, jen málo dětí bylo spatřeno na pláži, jak si hrají a hledají mušle; tato hra byla pro každé ty nejlepší vzpomínkami v dětství. Kdo našel pod pískem nejkrásnější mušli, dávala se strážným, aby ji odevzdali panu králi. A král Odon si těchto darů vážil. Říkával, že je v nich ukryta všechna vděčnost obyvatelů Korálového ostrova vůči královské rodině.

Dary dítek jsou nevinné a plné lásky, naplněny mnohem větší vděčností, protože téměř všichni dospělí již nedokáží určit cenu úmyslů a materiálů.

Noe seděl na plážovém pobřeží, nechal vítr, aby mu hladil konejšivě vlasy, mezi prsty zkoušel povrch mušle, která mu připomněla dětství, ačkoliv i tam byla trhlina, kdy se držel stranou, toužící pomoci umírajícím živočichům z mořského světa.

Předklonil se, prsty vzal mušli a okusil její tvrdost i druhou rukou. Koukal na ní, přivíral oči, prameny vlasů ho šimraly na čele.

„Určitě by se králi líbila." zašeptal a přesunul se v čase, kdy byl dítě.

Ale král Odon už tu není, a tak tyhle dary byly opojímány. Caesis možná chránil, miloval, ale nebyl takový otevřený a usměvavý král jako jeho otec.

Tři kroky jsou od současného krále maximum, avšak u Odona se jej mohli lidé skor dotýkat a mluvit s ním.

A já ty tři kroky dodržel jen jednou za tu dobu, co jsem v paláci. A to na samém začátku.

A kdyby lidé poznali Caesise tak jako Noe...

To by mě bohové nepochválili, vzpomněl si na Caesisova slova, která řekl s úsměvem. Ale se zatajovaným smutkem, který se na sekundu na jeho masce mihla.

Noe chce vědět víc. O něm. Protože měl pocit, že král o něm ví téměř vše.

Nechal mušli sklouznout do nahřátého písku a pohladil si jizvičku na krku, jejíž strup byl čerstvý, teprve první měkká vrstva.

Je to jedinečné. Dokáže spojit emocionální stránku. Díky ní dokáže vidět to, co sám Noe vidí a čím si prochází.

Zakoukal se do moře, klidných vln, které se navzájem objímaly, nesly s sebou harmonii a zvuk, který přinášel rozmanité a uklidňující doteky v podobě jemného vánku a vůně soli a ryb.

Záblesk.

Noe zamrkal, splašil se, ponořil se úlekem do teplého písku.

Třpytky přilepeného písku mezi prsty ho zašimraly po tváři, rukou se dotkl spánku, v níž spatřil obrazy.

Na srdci cítil nátlak, neviděl nic než temno.

Zmateně hmatal v písku, nořil se do ní.

Až pak Noe pochopil, že vidí očima, které putovaly chodbou a až se objevily u velkých dveří - k pláži. A oči se dívaly na siluetu na břehu pláže.

Noe se slepě otočil, a přesně uviděl, jak se ta silueta otočila.

Byl to Noe.

Noelanovi se vrátil zrak, náhled z jiného pohledu se vytratil. Byl z toho zděšený, překvapený.

Díval se na stojící postavu u dveří paláce.

Noe pootevřel ústa.

„Králi..." zašeptal.

Noe se kolébavě zvedl, zatínal prsty na nohou do písku, aby stál rovně a snažil se skrýt svou slabost.

Zároveň si držel hojící se kousanec na krku a díval se na na krále tak jak on na něj.

Noe začal dělat kroky. Pomalé, přizpůsoboval se tónům mořských vln, jeho srdce se přidalo též do onoho rytmu.

Takže... to byl obraz. Nyní z Caesisovy stránky. Jak mířil k němu.

Když se vrátil zpět, Noe si to v mysli zkoumal.

Byla tam kapka strachu, touhy a chladu, který mu naháněl mráz a srdci zastavil tlukot.

Podíval se do jeho modrých očí, zářících jako měsíc na nebi.

Král Caesis se očima ohlédl okolo, zda není nikdo v jejich přítomnosti a poté natáhl svou ruku plnou korálů a svalů.

Noelan se na něj zmateně díval, až nakonec po chvíli gesto pochopil.

Zvedl tu svou hubenou hladkou ruku plnou malých jizviček, natáhl ji a vložil ji do teplé královi dlaně. Horko ho hned objalo a to vyplašené srdce se okamžitě začalo roztékat, pracovat tak jako předtím, než to viděl.

Cae se díval pořád stejně; ale vnitřně Noe vycítil, že se mu ulevilo.

Králova druhá ruka se natáhla k Noelanově hlavě, ten začal přivírat oči, protože věděl, co se bude dít.

Prsty se dostaly do spletěniště hebkých vlasů, lehce je svíral.

Noe se cítil omámen, až ani necítil, jak se Cae hlavou přibližoval rty k jeho čelu, které obměnil lehkým polibkem.

Poté se začal přesouvat dolů, sjížděl pomalu a tiše, stále se kochal dotekem ve vlasech.

Úlek.

Bolest.

Král se držel čela, do kterého narazila úlekem Noelanova hlava.

Oči smaragdů se leskly nad bolestí a šokem, když si uvědomil, že krále... praštil. Hlavou.

Ale Caesis nevypadal naštvaný; jeden koutek měl vzhůru, oči mu blyštily a čelo mu začalo lehce rudnout.

Noe se kousl do rtu, oči doširoka otevřené, klopýtl krokem dozadu s rudýma ušima a tváří ze studu a hanby.

„Omlouvám-"

Caesis se lehce rozesmál, vydal ze sebe lehký smích, hrdelný mužský zvuk, který byl však pohlazením po duši.

Z mocného pána je takový...

Noe přivřel oči s ruměncem s pohledem na královu vrabčí hnízdo.

... úžasný.

Král se přestal smát, avšak mocný úšklebek mu stále na tváři hrál a zvedl oči k Noelanovi.

Noelana to praštilo jako jemný vítr; síla magická, aura moci a vlády.

Caesis si olízl rty, ten úsměv měl něco za lubem; a pravdaže.

Oči zajiskřily a ruka plná korálků a tetování Boha moře se pohnula.

Noe splašen zavřel oči a všechny svaly v těle ztuhly.

Avšak jemný dotek na rysech dolní čelisti ho přinutil oči otevřít a rozjiskřit mu oči.

Král se na něj díval s takovou hloubkou, s takovou tajemností a okouzlením, že Noe polevil a toužil mu prsty zabořit do vlasů.

Králův zrak zajiskřil.

„Na copak to myslíš, rybičko."