Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola dvacátá šestá

Noc byla dlouhá.

Noe zjistil, že Sirény opravdu krásně zpívaly. Ačkoliv v některých momentech by je za jejich škádlení pokáral a zmizel dřív, než by si přeložili, co řekl, ale když zpívaly, viděl je v jiném světle. Sice legendy, že lákají lidské námořníky zpěvem, a potom je usmrtí, mu nikterak nepomáhaly k původní myšlence, ale zapomínal nemyslet.

Kdo by si představil, že když zpívají, mají úplně jiný hlas, než když s nimi vedete normální konverzaci?

Lidé se bavili, spousty z nich byli v alkoholickém opojení, přesto si povídali i se Sirénami. Noe si všiml i lidí, kteří málem na ženy vypěnili, protože hravost a škádlení neslo své ovoce - ať už zlé či dobré.

Král Caesis odešel jako poslední po Alshace a Atlasovi. Pověděl strážným, aby se postaraly o obyvatele, kteří se nemohou dostat domů a poté se obrátil také na služebníky, aby ukázali Sirénám pokoje.

Noe se obrátil na králova záda.

Jeho postava zpomalila, koruna se zaleskla barevnou spouští rybiček, které bleskurychle skrz živou vodu propluly.

Caesis se chladně usmál a odešel za roh.

Jen pojď, rybičko.

***

Noe se rozhlédl po chodbě, ale po nikom ani památky.

Třikrát zaklepal na dveře, věnoval pohled rybičkám na dveřích v živé vodě, které se na něj dívaly se starostí v očích.

Někdy si říkal, zda ty rybičky jsou obyčejnými rybičkami.

Otevřel bez vyzvání dveře.

Krále ale nikde taky nebylo.

Nahlédl do místnosti, očima hledal sebemenší pohyb. Postel byla prázdná, u okna též nikdo nestál.

Kde byl?

Najednou se Noelanově hlavě mihnul obraz - jako živá mapa, která ho měla navést. Když pohlédl do reality, vytušil, že ten obraz se rovnal cestě ode dveří přes místnost napravo, kde byla oblouková zárubeň a za ní další velká místnost.

Když Noe vešel, chvíli nenáchazel slov.

Vysoký strop byl vykreslen postavami a bytostmi, které Noe znal. Byly to postavy z legend a pohádek Neviditelného oceánu. Lineárním způsobem, jenž byly nakresleny, lemovaly jemné barvy dvou odstínů modře jako vyplňující témbr.

Celá místnost byla zaplavena do tak světle modré, že si Noe tipl, že přes den to vypadá skoro jako bílá. Podél stěn byly vykládány bílé a šedé kameny, mezi nimiž stály lahvičky s barevnou solí.

Poté Noea upoutal pohyb - pohlédl do středu místnosti, ve které se rozprostírala neskutečně velká oválná koupel, kolem níž se též dmuly kameny. Z vody se vanula pára, třebaže tu takové teplo a vlhko pocitově nebylo.

Celá hala hrála barvami duhy. Ve vodě totiž ještě proplouvaly přesně takové svítící ryby, které byly v dolním sále, kde se se Sirénami a lidmi oslavovalo.

Noe zatajil dech.

Atmosféra byla jako by to byl pokoj, který se mohl stát jediným přítelem člověka, jenž v něm bydlel. Ticho, žbluňkání vody, mrskání ploutví ryb u hladiny.

Nahé tělo krále se nechalo obklopit vodní lázní a voda se zavířila. Oddechl si a zpod ramena se na Noea podíval.

Noe polkl.