Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola osmnáctá

„Ten muž se ale na mě moc příjemně nekoukal."

Konečně.

Caesis se uvolnil ve svalech, Noe sledoval každou jeho mimiku, která polevila v ostražitosti a napětí. Na tváři se mu rýsoval upřímný úsměv.

Caesis zvedl ruku a vjel mu do vlasů, aby mu je rozcuchal.

A zvážněl.

„Odpusť mi."

Noe se zatvářil nechápavě. Náhlá změna tématu ho překvapila, což zřejmě znamenalo, že toho muže asi neměl moc v lásce.

Než stačil otevřít ústa s otázkou proč nebo nehezkého cože, Caesis se ujal ihned slova: „Že jsem tu pro tebe nebyl. Královské povinnosti."

Mladý služebník zamrkal. Pak pochopil.

„Chápu."

Caesis ale zavrčel, což Noea vyděsilo. Kulil na krále své zelené oči, snažil se pochopit to, co se tím snažil říct.

Buď u něj, nevzdaluj se od něj.

Netušil, proč se mu vybavila slova, které řekla jeho matka.

Vzápětí sklopil hlavu a nevědomky zrychlil krok, než mu však bolest hlavy otupila zrak a viděl rudě.
S rukou u čela se otočil ke králi, kterému se v očích leskl nebezpečný záblesk, jenž Noelanovi způsobil mráz po zádech.

„Nevěříš mi."

Provokovat unavené hladové zvíře byl velmi špatný nápad. Nebyl to nápad samotného Noea, ale jeho podvědomí, které vydalo odpověď tak, jak pro krále vyzněla. Neměla tak ale vyznít.
Málem zapomněl, že k sobě byli připoutáni. Emoce a myšlenky se staly čtenými pro oba dva, když to jeden z nich povolil nebo byl dostatečně silný vloupat se do mysli toho druhého.
Noe začal vrtět odmítavě hlavou.

Buď u něj.

Chtěl promluvit, ale nemohl. Vír myšlenek mu zatemnil prostor k rozumnému uvažování, natož pak ke slovům.
Jediné, co mu mysl stále předhazovala před oči, bylo buď u něj, a Noe se modlil, ať to Caesis nepřečte.
Služebný udělal nejistý krok, pak další, než se dalšími dvěma dostal k mocnému muži.
A objal ho.
Byl u něj, nebyl mu vzdálený.
Byl u něj, stál, dýchal jeho vůni jako vzduch, byl v kontaktu s jeho tělem díky objetí, které v obou vyvolalo bouřlivé vlny děsivých směsí radosti, nalezení pokladů v hlubokém oceánů, šeptající touhy po dalším styku dvou božských těl dětí, stvořených ze soli, vody a kamenů života od Boha moře.

Věděl, co byl Noelanův úkol. Držet se při něj tak blízko, že když natáhne ruku, bude ho mít u sebe. Chtěl mít krále u sebe. Chtěl se ho dotýkat, šeptat mu sladká slova, u nichž by se červenal jako mořské plody, sdílet s ním to špatné i dobré, ačkoliv v sobě měl zlých duchů dost.
Nebyla to jen matčina slova rozkazu. Ona mu viděla do hlavy, věděla to, co její syn ne. A popohnala ho k dalším krokům, k hlubokému přemýšlení.

Noe s rozcuchanými vlasy přivřel oči, sepjal na králových zádech zjizvené ruce a mělce vydechl, když zabořil tvář do králova ramene, čímž ho Caesis sevřel pevně jako milované zvíře, které miloval a chránil svým tělem před šípy. Jako zlaté ryby.

Úleva.

Emoce, která Caesise obklopovala jako nitě ze zlata a stříbra a kterou dokázal Noe poprvé přečíst z jeho mysli.

„Chápu. Budu tady." zamumlal služebný a zavřel oči. Nevěnoval pozornost tomu, zda by je mohl někdo vidět.
Jen si tento pocit užíval, myšlenkami se na krále napojoval dál, bloudil jeho bouří vzpomínek, avšak našly se zdi, jež nešly odemknout nebo jednoduše zničit.
„Ty jsi taky skříňka..." zašeptal tak tiše, že by to nemohl nikdo slyšet. Ale věděl, že to Caesis zaslechl, ale nedokázal se vyptávat na to, co to znamená.
Byl unavený. Slabý.

Sotva se držel při smyslech, byl otrávený z hadího muže, který ho přišel navštívit - a hlavně se jen nořil do toho intimního objetí, které ho k tomu nutilo jít spát.

Noe přečetl jeho mysl, aniž by mu to dalo velkou práci. Možná to nebyla ani jeho. Ale králova.
Uvědomil si, že za tou maskou nebyla jen únava, ale všechno, co ho ničilo, co mu vysávalo energii jako písek vodu.
Chtěl se z objetí jemně vyprostit a králi dát prostor do jeho komnat, aby mohl zavřít oči a odpočinout si.

Ale stisk králových paží nepovolil.

Chodbou znělo jen dýchání dvou osob, letmé sametové otření o kůži, ale jinak se nikde nic nedělo.

„Králi..." zamumlal Noe do jeho kůže a chtě nechtě hlavu pozvedl, aby se z boku podíval na jeho výraz.

Jak předpokládal, byl zmučený jako anděl bez křídel, ale nevypadal, že by ten okamžik chtěl ukončit, když ho k tomu Noe navedl.

„Jaká skříňka, Noe?" zašeptal slabým hláskem, snad znějící jako by byl na pokraji zoufalství, že bude sám nebo že celou dobu přemýšlel nad skříňkou, kterou ve skutečnosti opravdu byl.

„Běžte spát, králi."

A vyvlekl se jemně ze spárů velké osobnosti, malými kroky se vzdaloval, ale přitom ještě dotykem táhl královu ruku plnou korálek svým směrem, než se dostal ke konečkům prstů a pustil.