Král moře a soli

5. Zlatá pouta | kapitola padesátá třetí

Před palácem potkali Arcanuse, který již oddaně čekal ve svém zbroji, rudé dlouhé vlasy mu vlály a působil jako živá socha, kterou byl kdysi i generál Rodan. Noe si Arcanuse dokázal představit jako generála královské stráže, přesto nemohl pozřít Kalaziela, který tam s nimi díkybohu nebyl.

Dnešek byl předpovědí něčeho pěkného, protože i když panovalo ráno, slunce si řeklo, že by bylo skvělé, kdyby zahřálo písky pláží. Na obloze nebyl ani jediný mrak, přesto foukal sotva hmatatelný vánek, který osvěžoval pokožku.

Určitě dnes z oken uvidí děti, jak si budou hrát na pláži, sbírat mušle a možná, že některé z nich dostane odvahu a donese poklady strážným do paláce — Noe se lehce usmál při té vzpomínce. Caesis je kopií Odona, ale ne tak moc. Možná by na tuto akci nepřistoupil, protože byl mladý a odtažitý. Jak sám řekl, byl naučen etiketou, a aby se ochránil, musel postavit kolem sebe zeď, když oba jeho rodiče zmizeli. Byl na kralování sám, chvíli bude trvat, než si najde nějakou rutinu, na kterou přistoupí i obyvatelé Korálového ostrova.

Ale podle toho, co o něm Noe věděl a co k němu cítil, věřil tomu, že bude pro obyvatele Bohem jak se o něm říká, avšak skutečným, tím, který vkročí mezi lid. Přece jen, Caesisovo srdce bilo jen pro ně, byl by schopen obětovat svůj život, aby je ochránil.

Jistě na pláži uvidí i Kijanu, jak se připravuje na lov ryb, aby si mohla někde nedaleko svého domu postavit stánek a nabízet své kuchařské umění mlsným jazýčkům. Noea zajímalo, zda se někdy Raelle setkala s Kijanou — obě vyhlášené kuchařky. Kijana z města a Raelle z paláce. Třeba bude mít Noe někdy možnost je spolu seznámit, aby uskutečnily souboj pokrmů — věřil, že by to bylo napínavější než výcvik strážných.

Zadíval se do dáli — tam, kde jsou na ostrově čtvrti malých rodinných domů z kamení, korálů a velkých mušlí. Hledal střechu domu, kde byl celý svůj život se svou rodinou — ale v tom záplavu všemožných barev ho nenašel. Věděl, že někde tam je, ale už k němu nic necítil, žádnou povinnost. Nyní je jeho život palácový, po boku krále. Jeho rodina s ním bude stále, jako hvězdy. Ačkoliv jsou matčin, otcův a Rúsin hrob na mořském hřbitově, Noe si řekl, že by je nenavštívil; budou s ním přece napořád, v srdci a v jizvách.

Král Caesis stál vepředu, zatímco Noe s Arcanusem se připojili k jeho boku podle strany, dle které byli jmenováni. Tvořili tak trojúhelník, ve kterém byla ostrost představena králem jakožto směr. Směr k moři, které sledoval.

Noe si všiml, že Arcanus byl nějaký až příliš zamlklý; ano, vždy takový byl, ale určitě ho něco trápilo, protože hleděl na nekonečné moře s výrazem, který nebyl chladný ani kamenný jako obvykle. Jeho rudé oči propalovaly divoké vlny. Noe se zatvářil ustaraně, jakmile postřehl, jak se v Arcanusových očích mihla bolest, která hned zmizela. Toužil snad cestovat? Ne, muselo být v tom něco víc, protože Arcanus by se nikdy neobrátil zády ke králi kvůli snu, Noe si to dokázal živě představit. 

„Počkejte tady."

Caesis udělal několik kroků na kamennou vyvýšenou dlažbu, na kterém stál při oslavě Velrybího festivalu. Chtěl být výš? O čem přemýšlel? Noe se nehodlal loudat v jeho myšlenkách.

Obě ruky královy nechal za sebou v dostatečné vzdálenosti, aby mohly reagovat, kdyby se cokoliv přihodilo. Noe zkontroloval Arcanuse.

„Všechno v pořádku, Arcanusi?" zeptal se nakonec Noe tiše.

Arcanus se na Levou ruku podíval a kývl s malým úsměvem, který ho měl přesvědčit, že není tak chladný. „Jistě, Noe."

„Já ti nevěřím," zamumlal uraženě, že nepověděl pravdu. Vždyť rudovlasého vidí, něco ho trápí.

Arcanus se uchechtl a činil pohled vzhůru, k modrému nebeskému plátnu. „Někde daleko, v Oceánu, je můj přítel z dětství. Neviděl jsem ho několik let, ale pevně doufám, že je v pořádku; je cestovatel, který až za hrob miluje dobrodružství. Chtěl bych vědět, jak se mu daří."

Bylo v tom něco víc, ale Noe nechtěl detaily znát. Některé věci si má člověk pro sebe a právě nyní si to Noe myslel o Arcanusovi. Poprvé na jeho tváři viděl emoce, proto byl překvapený, když mu něco ze svých pocitů pověděl nahlas. 

Noe přikývl. „Určitě bude v pořádku. Dobrodruzi to mají v krvi."

Arcanus si pročísl neposedné rudé kadeře. „To ano."

Najednou se Pravá ruka střetla s Noelanovým pohledem. Arcanus posílal oční kontakt ke králi, povytáhl obočí a znovu se věnoval Noeovi.

Noe zrudl, ač pořádně nevěděl, o co šlo. Ne, někde v hloubi duše to věděl, ale nechtěl to přiznat.

„Všichni to ví, Noe." Zase se díval na oblohu. Noe překvapeně vykulil oči. Kdo je všichni a co je ví? Vzhledem k tomu, že se Pravá ruka zaměřila na krále a posléze na Noea... oh. Sirénin syn zrudl.

Dlaní si schoval tvář a usmíval se, ale Arcanus pokračoval. Noe byl rád, že ho donutil se otevřít.

„Noe, omlouvám se, že jsem tě obvinil, že jsi krále očaroval," řekl upřímně a upravil si pochvu s mečem u pasu, aby zaúkoloval prsty.

Noe se zazubil. „To nestojí za řeč. Pochopil jsem, kým jsi. Jsi králův válečník, štít a meč s pevnou vůlí a vlastní hrdostí. Je to za námi."

Král se otočil a pohlédl na své Ruky, přičemž pohledem setrval na Levé ruce víc než bývá na očích jiných zvykem. Ale Arcanus vše chápal a uvědomil si, že za ničím nestály čarodějky, které tolik nenáviděl.

„Jsou tady," oznámil Caesis a přistoupil ke svým věrným Rukám. Válečník a Srdce. Meč a Zlatá pomoc. Boj a Láska.

Tam, kde se rozdělovalo nebe a moře, se objevila silueta obrazce, která se vzápětí zkreslila na loď.