Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola třicátá devátá

První, kdo ochutnal, byl král a královna.

Poté se v síni objaté ve tmě ukázali služební s talíři, přičemž jídlo krájel po dílech sám Mio, za nímž stála Raelle a jen v očích bylo vidět, jak moc se v ní mísí radost a láska.

Noe rázem na jakoukoliv únavu zapomněl, protože tohle byly okamžiky, které byly potřeba si uložit do paměti.

Ryby, které plavaly ve vodních cestičkách, napodobily barvy lístků, které vložila Raelle na večeři a vesele skákaly z potůčků, jako by je pozitivní nálada všech naplňovala.

Pár Sirén, jež přijaly podobu ploutví namísto noh, se postaraly o hudební doprovod tak, aby nic neničily; naopak byla jejich hudba tichá a příjemná, což bylo vše, co síň potřebovala. I lidé se přizpůsobili a povídali si jen šeptem, zatímco pár dětí i zavřísklo, když jim rybičky šplíchly do obličeje trochu vody. Ale smály se.

Levá ruka postávala na levé straně po boku krále, zatímco Arcanus na druhé. Oba na sebe kývli a Noe se rozešel sálem, aby prošel chodbou ke kuchyni.

Mezitím potkal Alshaku, u které si ani nevšiml, že zmizela od královského stolu a místo toho si hrála s dětmi. Její služebné se hned zděsily a přispěchali k ní, aby to vzali římě za královnu, ale Alshaka si to tak užívala, že své poddané zhola ignorovala.

Pohodila hlavou, až se jí vlasy světlých barev modré, zelené a zlaté přehodily přes jednu stranu, a tak dokonalý účes byl téměř rozdivočen, až si Noe myslel, že její služebné omdlí.

Pohled nebyl ale věnován nikomu z nich - ale jen Atlasovi, který stál za její židlí jako socha bojovníka. Jenomže nebyl takovou sochou; chladně se usmíval a chladné hadí oči byly naplněny něčím... něčím.

Alshaka se na něj usmíla jak nejšťastnější dítko a v očích se jí odrážela sama radost s potěšením.

Atlas sklopil hlavu se sotva viditelným úsměvem a Noe se obrátil na jinou stranu, aby zatajil, že uviděl něco tak nečekaného a něco, co mělo být tajemstvím jen mezi Alshakou a Atlasem.

Spatřil Kijanu, jak s někým tiše tančí, u toho kroutila boky jako žena boží a na tváři šlo vidět, jak si to užívala. Jako by žádné problémy nikdy nenastaly, jen naše duše s hudbou a emocemi.

Ale Noelan se mýlil v jedné věci. I Cae si všiml, že mezi Alshakou a Atlasem něco blesklo. Koukal totiž střídavě jak na královnu, jeho druhou matku, a na jejího jediného muže v království jako by se pokoušel zjistit, zda to nebyl klam.

Ale Cae byl chytrý.

Nic by mu neuniklo.

Ani pohled jeho zlaté rybky.

Noe zrudl a proplouval davem do chodby, kam měl původně namířeno.

Oddechl si, když vstoupil do chladné chodby, kde možná panovala tma, ale stále detaily rozlišil.

Opustila ho veškerá tíha obav a nato se toužil posadit. Přece jen, celý den byl na nohou a ještě mu chybělo několik dní spánku, dokud nenačerpá všechnu energii zpět.

Ale nemůže odpočívat.

Chtěl udělat krok k akváriu, ale zastavil se.

Nemohl udělat žádný krok. Jako by před ním stála nějaká neviditelná zeď.

Natáhl ruce a pravdaže; něco neviditelného před ním bylo.

Magie.

Srdce mu vynechalo úder. Udělal si snad nepřítele?

Než stačil panikařit ještě víc, na zátylku se mu postavily chloupky a srdce se roztančilo. Prsty mu začaly brnět a okamžitě pocit poznal.

Zprudka se otočil a setkal se s černovláskem; hned se chodba rozsvítila do letmých světýlek jako kdyby kolem nich poletovaly světlušky.

Cae nahnul hlavu na stranu a pomalými kroky se přibližoval k Noeovi. Ten ale začal zmatkovat a koukat se do všech vchodů chodby, odkud čeká jakoukoli nečekanou návštěvu.

Caesis se ale pousmál jeho reakcím, udělal poslední krok k jeho zmatenému tělu a hřbetem ruky ho pohladil po líci, která začala pálit.

Noe polkl a zhluboka dýchal.

„Co když..."

„Pšššš." zašeptal Cae sotva slyšitelným hláskem u Noelanova ucha. Jeho srdce stále tlučelo jako o závod, ale zřejmě to již nebylo tím, že je někdo uvidí. Už asi patřil jen Caesisovi.

Noe ucítil ruce na svých zádech; tu žhavou kůži, pod níž se rýsují svaly, na levé ruce tetování Boha moře s šikovnými prsty.

V tom tichu zaslechl Noe tiché písně; poznal v nich tóny, které se hrají při sňatkovém tanci králů a královen.

Naděje, že význam Noe vyčte z Caesisových očích, padla. Cae se nechal unášet tóny tak, že zavřel oči.

Poslepu si to tváří namířil k Noelanovým koutkům rtů a odměnil je lehkým polibkem, po kterém se dítě Sirény málem vzdalo kontroly nad tělem, aby zvítězilo srdce.

Kůže ho brněla jako by byl napaden mořskými kamínky, ale zároveň cítil lásku Caeovi magie, která ho laskala a zalévala taveným zlatem.

Vzduch prolévaly svými pohyby těly, které k sobě byly přitahovány jako magnet, kamen ke kameni.

Král se lehce opřel o Noelanovu hlavu a následoval melodii, podle níž se jejich těla pohybovala naprosto sama.

Líbal mu vlasy, dlaněmi hladil záda a hrudí se opíral o tu jeho, až Noe toužil zastavit a vychutnat si to v klidu, protože jakýkoliv další pohyb byl k umučení.

Noe se zamuchlal do Caeova ramene, otevřel rty a lehounce, aby si to snad vyzkoušel, ho políbil na stranu krku.

Caesisovi však nic nikdy neunikne, proto se málem král neovládl a škubl sebou, ale nehodlal ten okamžik jen tak ukončit, proto se ani nepohnul. Místo toho to nechal přebrat hlavu, ze které se vířila pára.

Nebyla potřeba slova.

„Jejich emoce nepotřebují slova." zašeptala si pro sebe Alshaka, která se usmívala od ucha k uchu, zatímco stála u vchodu a držela prsty v gestu, které mělo za úkol vytvořit ze dvou vchodů chodby magickou bránu - ti, co jsou ve vevnitř, jsou páni sami sebe a ti, co chtějí chodbou procházet, si ani neuvědomí, že prochází skrz magii na jedno místo tam a zase zpátky.

Alshaka se letmo kolébala v rytmu sňatkové písně, které využili všechny páry a obyčejní přátelé, aby obohatili parket svým tancem.

Atlas dával pozor na dítka, kterým se předtím věnovala královna a nemohla si pomoct; začala se hihňat.

Čehož si Atlas všiml, štěrbiny očí se mu zúžily, jakmile se setkali pohledy.

„My taky nepotřebujeme slova, můj milý Atlasi, můj bílý dráčku?" zeptala se tichounce a se zavřenými víčky se usmála.

Věděla, že to řekla dostatečně potichu, aby to neslyšel.