Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola sedmnáctá

Po dlouhé chvíli král vstal; přesně tiše a nebezpečně svůdností dravého zvířete, jak Noe předvídal.
Otřásl se, když se král k němu otočil a zvedal své temné oči k jeho tváři. Noe zatajil dech; totiž někde v myšlenkách doufal, aby se na něj mohl alespoň kouknout.
Balkonem se ozval jeden krok. Pak druhý.
Noe sklopil okamžitě zrak a pevně zavřel oči.
Bál se.
Pohyb v jeho vlasech ho donutil otevřít víčka alespoň do půli a hypnotizovat královy nohy. Avšak mysl ho začala bádat, aby oči zavřel a šel spát, neboť pohyb králových prstů v jeho vlasech byl tak příjemný a dychtivý, až málem Noe vzdychl.
Pak ho teplo polilo, když pocítil dotek na své levé ruce.
To ticho nebylo špatné. Byla to ve skutečnosti slova, která jen k jejich uším nedoléhala. Byla tam jen, aby byla pochopena a přijata.
Král odměňoval Noelanovu ruku lehkými pohyby bříšky prstů, drsnou kůži na kůži plné sametu a hrbolatých jizviček.
Pak král zabral - sevřel ji a přitiskl si to vzácné teplo na svou tvář. Noe zamrkal a koukal na unaveného krále, jehož maska byla stále pevná, avšak on v něm viděl prasklinky, které si nikdo nemohl dovolit vidět.
Noe zakletí sochy opouštělo jeho tělo a on se uvolnil jako by celé roky byl vězněn v kameni i s jeho city jako meč krále Artuše.
Zhluboka se nadechl. Přivřel oči jako velrybí matka plná únavy a starostí, natáhl prsty na králově tváři a hladil ho po opálené kůži.
Tak zranitelný.
Maska moci byla na místě, ale praskala v okamžiku, kdy se lidé otočili k němu zády nebo mu nekoukali do očí.
Mořská píseň byla jejich ukolébavkou - to ticho, jejich ticho, nebylo napjaté. Znamenalo hledání slov, správných slov, kterými by mohli začít, aniž by cokoliv zkazili, aniž by přerušili mír a pohlazení mlčenlivých emocí, které nedokázali vyjádřit nahlas.
“Pověz něco.”
Šepot tak slabého hlasu Noea zamrazil - jako by to nebyl král, kdo před ním stál, ale nikdo úplně jiný.
Noe nechtěl nic říkat.
Mlčení bylo to, co považoval za správné, ačkoliv mohlo vyznít špatně a odmítavě.
Místo toho se Noelanova dlaň přesunula za královo ucho, jemně se dotkla jeho kůže, kde ho zašimraly havraní vlasy.
Zvedl pohled a zadíval se do modrého oceánu, který nebyl živý ani bouřlivý. Vlnil se pod temnými mračny řas, bez lesku, neboť jej objímaly stíny, unavené jiskry, které sem tam zablikaly, kdykoliv se Noe pohnul.
Jako by snad chtěl utéct.
Caesis se podvolil vábivému doteku, víčka se zatřepotala jako motýlí křídla a s pomalým pohybem hlavy se opřel o Noelanovo rameno.
Noe na chvíli ztuhl; ale potom se opět uvolnil. Stále se dotýkal krku krále a bříšky prstů ho nutil skoro ke spánku.
Natočil tvář k černým vlasům.
Chtěl přemýšlet, ale měl v hlavě takovou mluu, že nedokázal uvažovat jasně.
Jestli byl ten polibek do jeho vlasů správný nebo nikoliv.

***

Procházeli chodbou jako by jen oni byli jediní žijící, jako by moře umřelo společně s lidmi a vírou v bohy, kteří zradili mořské potomky jako své děti, od nichž odešli.
“Čekáme návštěvu.” prolomil dlouhé mlčení král, ale už nezněl tak znaveně; ačkoliv si Noe myslel opak.
Služebný na něj udiveně pohlédl. Nebyl to rychlý pohyb, aby krále nevyděsil.
Samozřejmostí bylo, že to byla mocná osobnost. Plná majestáty, síly a dominantní moci.
Ale i tito lidé mají slabé momenty, kdy ukáží bolest a slabost.
Ti silní, kteří nikdy nepoleví a neukáží své slabiny někomu, komu by věřili, byly pro Noea zbabělci. Každý má emoce a jakkoli jsou mrtvé a zahubené, stále v nás jsou.
Noe byl naprostým opakem. Byl zbabělec již ale velkým; neboť ukazoval své slabosti neustále, čehož se rozhodly myšlenky na sebevraždu uchytit a pomoct ztrápené mysli a tělu.
Bylo tu ale lano, které ho drželo od Smrtelné větve s piraněmi nad vodou - tím byl král Caesis.
Záleží, kdy se přetrhne.
“Jakou… návštěvu?” zašeptal Noe. Když promluvil, málem ho zradil hlas, neboť dlouhé nicneříkání ho připravilo o veškerou melodii v hlase.
Černkvlasý král se lehce usmál, pár jiskřiček mu zatančilo v očích.
Musel to být někdo důležitý, když tak… obživl.
Noea objala závist, ačkoliv se za to cítil neskutečně hloupě; nevěděl ke komu přesně, ani proč a z jakého důvodu.
Noe pocítil jeho pohled. Ale neohlédl si zpět.
Král se zastavil.
Noe tím byl tedy přinucen též a pohlédl. Než všal stačil udělat, král mu ukazlval již cestu, kam se ohlédnout. Ukazováčkem a palcem mu pozvedl bradu a zakoukal se mi do očí; studoval je jako by dítě poprvé vidělo podmořský svět.
“Tvé oči jsou stejné jako její. Zamiluje si tě. A určitě i ty.”
Noe zamrkal.
Její.
Kdo?
“Jako každý rok… nyní přijedou sem oni.”
Netrpělivost jím čišela jako by mohl každou chvíli bouchnout, snažil se udržet bolavé a tepající ruce v klidu.
“Alshaka, královna sirén.”