Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola dvacátá třetí

Strážní zbystřili pozornost a dali království vědět troubením na obrovské mušle, že v dálce moře přijíždí očekávaný host.

Na počasí, které se pomalými krůčky měnilo, bylo moře ještě klidné, takže kouzla, která měla za úkol vytvořit z vln ztuhlou vodní cestu, fungovala tak jak měla. Jak se družina podmořských žen blížila, obyvatelé zase podlehli kráse jejich oslnivého příjezdu.

Nebylo tajemstvím, že Sirény byly velice mocné bytosti Neviditelného oceánu. Známé byly svým nádherným hlasem, jež sloužil k zpěvu, neodolatelná krása a velká hromada magické energie, která sídlila v jejich tělech. Třebaže to byly ženy narozené ve vodě, nebyl problém navštívit povrch, který je, sice pomalu, oslaboval, ale nebylo to nic, s čím by umíraly. Pokud byla poblíž tekoucí voda, mohly z ní čerpat sílu, magii vodního živlu, která je živila jako ryby. Ale ryby nebyly natolik silné, aby vydržely na suchu. Sirény dostaly tu sílu jako skoro žádný jiný podmořský živočich či bytost. Dlouhodobý, přesto omezený život bez vody.

Bohaté je však činilo i to, čím se narodily. Krásnými ženami, které zpěvem sváděly mužské potomky a dokázaly je přinutit k čemukoliv, pakliže muži podlehli. Říká se, že mají ve své moci okouzlit i osud, že když zpívají, osud lidí, kterým písně patřily, se změní dle příběhu v písni.

Oplývaly uměleckým talentem z hudební stránky. Ovládaly veškeré hudební nástroje a hlavně neexistovala žádná Siréna, která by neuměla zpívat. Svádění a mocenské hry patřily k též vlastnostem talentu, který jim Bůh moře daroval. Zábava a akční hrátky jim byly blízké, dejme tomu, že akce s půvabnými reakcemi, nad kterými by vyvolali ať už pozitivní či negativní výsledky, byly jejich každodenním soustem.

Byly dcery Bohyně krásy, stvořeny z perel a písku, a opěvované mořskými vlnami.

To byly Sirény.

A to nebylo všechno, určitě tohle bylo minimum, které Noe znal.

Rychlými kroky se blížil ke královské komnatě, přitom si neustále upravoval oděv, kvůli němuž na náměstí přitáhl očka zvědavých tváří.

Prudce se zastavil, cítil, jak mu pot brodil čelo, když pospíchal. Musel se uklidnit.

Zvedl roztřeseně dlaň s plánem zaklepat.

„Krá-"

Najednou zíral do nebesky modrých očí, jejichž barva jako by nikdy nespala; zářily a odhalovaly Noelanovi nové jiskřičky, do kterých hleděl se zatajeným dechem.

Avšak mrkl, podíval se na krále Caesise, a když si všiml nedokonalosti, natáhl se, protože král byl vyšší, a jemně prsty mu upravil korunu se žraločími a delfíními zoubky, které tančily a kontrastovaly s Caesisovými černými vlasy, takže vypadal o to elegantněji a přitažlivěji.

Když Noe byl spokojen se svou prací, s lehkým radostným dolíčkem se pomalu spouštěl po špičkách nohou až na paty, a zároveň svěsil i ruku podél těla.

Než se tak stalo, zápěstí se dotkly královy prsty, čímž Noelanův pohyb zamrzl.

Služebný ucítil sílu pohledu a zvedl zrak; zírali si do očí. 

Oči krále by se daly popsat jako křišťály, které měnily barvy, kdykoliv je pohladily sluneční paprsky. Jednou v nich viděl bouři, klidný déšť, nebo někdy však dno rybníka.

Ty Noelanovy... se podobaly očím všech mladých tvorů, čerstvě narozených živočichů, které je poprvé otevřely; roztomilost se sladkou příchutí a známky zranitelnosti, neboť jsou to děti. Ale Noe nebyl dítě. Zelená mu dodávala intenzitu pohledů, dávala vědět okolí, které se mu zahledělo do očí, že není jen tak slabý, že si zažil vlastní válku v těle a že potřebuje jen někoho, koho by miloval a on jeho.

Caesis se tomu pousmál; a nejen tomu. I tomu letmému úsměvu, jež se vykouzlil Noelanovi na tváři, když mu upravoval korunu.

Náhle Noe zbledl.

Caesis naklonil hlavu na stranu a oči změnil do ochranného zamračení i s touhou vědět, proč tak zbledl. Ačkoliv asi tušil.

Zelenooký služebný ho zatáhl za ruku, kterou si ho držel o sebe a zběsilými kroky pospíchal chodbou přes velký sál až k palácovým dvoukřídlým dveřím ze zlata.

Než však stačil Noe otevřit dveře, za nimiž se ozývaly radostné výkřiky a pískot, král si ho odtáhl stranou a rukou si Noelanovu dlaň přitáhl k ústům; a políbil tak jemně jako jen dotyk peří může.

Král si všiml jeho ruměnce a skrz řasy se neopovážil ani mrknout, aby mu neunikla ani jediná reakce. Se rty na jeho zjizvené ruce se pousmál a poté pomalu zvedl hlavu.

„První polibek na dlaň tobě," zašeptal Caesis, „poté královně Alshace."