Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola patnáctá

Sluneční dávalo sbohem modrému plátnu, díky kterému se na něj dívalo spousty očí.

Avšak tento den byl jiný.

Nyní si každý přál, aby zapadlo, aby ten čas utekl co nejdříve.

A bylo to tu.

První hvězdy začaly tančit, začínaly se probouzet k životu a lidé se na ně dívali a ukazovali si přitom i souhvězdí, pokud byly po čase nějaké viděny. Zatajení dechu, broukání, křičení radostí. Děti na ramenech svých rodičů, pak ti, co pomáhali starším úphlédnout vzhůru.

Jídla provoněla vzduch, oheň v lampiónech už se začínal zapalovat. Ostrov se rázem stal sám jednou hvězdou z pohledu Bohů a nebe.

Naštvané světlušky poletovaly kolem dětí, užívaly si jejich radosti, což bylo to, co jim umožňovalo létat.

Noe seděl na kameni kousek mimo stánků, aby si sám užil ničím nerušený pohled na pomalu třpytící se nebe.

Velryby ti v noci zašeptají, jaké máš poslání.

Rozhodl se, že na to zapomene, protože se jednal o bláhový sen o nesplnitelné touze vidět zesnulé. Ale každé to slovíčko z úst matky mu zakotvilo v hlavě.

Takže se dozvím, pro co můžu žít? zeptal se sám sebe a pozoroval přitom hvězdy.

Někdo z davu vykřikl: „Hvězdní průvodci přicházejí!"

Všichni zavýskali, zatleskali jedné velké kupě hvězd, díky níž prý Velryby ví, kudy se vypravit.

Noelanovi se roztřásly prsty. Kdyby tu tak byla Rúsa... určitě by se jí taky třpytily ty její zelené oči jako samo nebe a vypadala by jak Sirénina dcera.

Proud myšlenek byl přetržen.

Zamrkal a koukl se do davů, který náhle zmlkl jako by se ty hvězdy roztříštily na nicotu.

Noe vstal.

Rozbušilo se mu srdce. Postavil se na špičky, aby zahlédl, co obyvatele tak dostalo.

Přiblížil se. A už to začal i slyšet.

„Král... Král... ten je nádherný... přímo jako Bůh..."

Dál však neposlouchal.

Nemohl najít dech, tělo ho neposlouchalo, byl v jiném světě.

V davu hledal jakoukoliv mezeru, která by mu umožnila do první řady kouknout se na něj.

Nevzdaluj se mu, buď mu poblíž, když tě bude potřebovat.

Vlasy mu spadly do očí, husí kůže mu z jeho reakcí naskakovala jako při období, kdy se Bohové zlobí.

Noe si uvědomil, že každý stál od králova výhledního místa více než tři kroky.

Pak začal zase hluk.

Pohledy se stočily k nebi, kde se třpytil již první velrybí plující obraz.

V tom okamžiku se začaly k nebi posílat ty lampiony, ohnivé lístky, svítící hmyz stoupal výš.

V Noeových očích se všechno to světlo začalo lesknout jako právě ta zlatá koruna, kterou měl král na svých černých vlasech.

Stál na své ploše, kterou připravili obyvatelé ostrova, ozdobenou mušlemi, rostlinami, obklopenou zapálených svící.

Zastavilo se mu srdce při tom pohledu.

Kdo byl Caesis?

Král, jehož poutala tajemství. Ale i přes ta tajemství se stal tím, kdo Noea nazývá zlatou rybou a pokladem.

Zachránil mu život. Táhne ho dál od mořského dna, ukazuje mu i jiné stránky, které ho léčí, které ho nutí zapomenout.

Noelanovi se zaleskly oči při pohledu na toho mocného vůdce, jehož tělo zářilo jako samo nebe i s ohnivými plameny, které kolem něj plápolaly.

Syn Nostary a generála Rodana byl slabý, plný emocionálních a vnitřních jizev. Stále bude a vždy byl slabým, ale...

On je ten důvod, proč se mu ty jizvy léčí.

Noe pootevřel rty.

„Omlouvám se." zašeptal všem tichou zprávu, kterou tajně poslal Velrybám a mrkáním se snažil, aby se nerozplakal. Pořád koukal na králova záda, nespustil z nich oči.

Neměl sílu se kouknout nahoru, kde už proplouvalo hejno Velrybích duchů.

Koukal jen na krále, toužil po tom, aby se on otočil, aby mu mohl pohledem poděkovat za vše, co pro Noea udělal.

Jako by mu četl myšlenky.

Králova záda se pohnula, celý se stal plátnem nebeským, ozdoben náhrdelníky více než jindy. Tetování na jeho pravé ruce se snad hýbalo, povídalo mu jeho příběh.

Jestřábí oči ho vyhledaly.

Tvář se mu uvolnila, věnoval svému pokladu tajemný pohled, kterým tak oplýval.

Noe však udělal něco jiného.

Koukl se do davu, zda ho nikdo nevidí, až se zastavil na Kijaně, která se usmívala a tím dala znát, koho tou osobou Noe celou dobou myslel.

To mu dodalo odvahu.

Zastavil se pohledem u krále, zvedl koutky úst do krásného úsměvu jako by byl opravdu synem těch krásných Sirén a rukou si jako by zakryl tvář, a král pootevřel ústa v údivu, koukajíc na jeho úsměv, zatímco nad nimi, na tom tmavě modrém plátně, jim duchové posílali tiché pošty budoucnosti.