Král moře a soli

1. Služebník a Pán | kapitola osmá

„Omlouvám se. Nebylo to tak, jak to vypadalo, můj králi."
Noelan klečel na kolenou, hlavu věšel k zemi, silou vůle se snažil zadržet chvění, které se stávalo v přítomnosti krále čím dál silnější.

Jakmile odložil jako služebný tác s ranním jídlem pro krále, okamžitě rozkázal nohám, aby poklekly.
Kdyby... kdyby tam král nepřišel...

Noe by dveře určitě otevřel.

Caesis měl hlavu podepřenou o dlaň a nakloněně se díval na Noea.

„Za co přesně se omlouváš, rybičko?"

Slyšel to. To jasné zdůraznění. Avšak i úšklebek v královém hlase.

Nechtěl si to připustit, tak moc se bál, protože je to přeci král, ale... chtěl vědět víc.

Toužil nejen po těch emocí plné tajů, ale chtěl krále poznat jak nejvíce mu bude umožněno.

Noe polkl, zarytě koukal do lesklé podlahy.

Sevřel dlaň, cítil, jak se mu nehty zarývají do kůže.

„To..."

Noe zvedl zrak a okamžitě ztuhl. Potopil se v nich tak moc, že ho to obralo o veškerý hlas. Modrý oceán, divoká bouře modrých odstínů, vír jiskřiček.

Přinutil se sklopit zrak.

„Za mou přítomnost u Smrtelné větve. Nic-"

Královo tělo a atmosféra kolem něj se pohla takovým způsobem, až to Noea vylekalo a přinutilo ho to přimrazeně klečet, přičemž se mu začaly bolestí a tlakem třást i kolena.

Stín pohladil Noelanovu tvář, vysílal chladný vánek a nebezpečnou auru.

Dotek tenkých prstů na Noelanově bradě jej přinutila pozvednout zrak.

Jako tenkrát.

„Ale já tě z ničeho neobviňuji, Noe."

Podruhé.

Podruhé mu řekl jménem.

Noelan přemýšlel, při jaké příležitosti mu vždy poví jménem. Jestli, když je na něj naštván, ponížen, štasten nebo uražen.

Caesisovy prsty se lehce odtáhly, ale jejich teplo stále Noe cítil na své kůži jako žár, spalující ledový křišťál.

Do vzpomínek mu rázem vtrhl včerejší večer nebo spíš dnešní brzké ráno.

Každý dotek, každá gesta, která král využil, aby tohle Noelanovi udělal; aby se stal člověkem plný emocí.

Noe zrudl, mrkal do podlahy, krev se mu divoce rozproudila v žilách.

A pak vlna divoka do krku. Pálivé uhlíky, vířící nepopsatelné emoce, tu touhu, ačkoliv se ho král nedotýkal, intenzivní síla královy přítomnosti.

Caesis naklonil hlavu, zvedl ruku a znovu se svého pokladu dotkl. Věděl, co mu ta značka dělá, co mu posílá, jaké signály.

Cae přihmouřil slastně oči, vjel svou rukou do jeho hebkých vlasů, kde se třpytily i pramínky blondu a cítil pod prsty, jak Noe ztuhl a pak zvláčněl.

Dlaní mu zajížděl dozadu, až k temeni, přičemž se stalo, že Noe se doteku přizpůsobil a ukázal svou pozvednutou tvář králi.

„Zpotil ses, rybičko." řekl král a nato si olízl rty s očima jestřábíma, které sledovaly Noelanovu lesklou tvář a každou kapku potu, která mu stékala z vlasů ke krku.

A jakmile se dostala slaná tůně k jizvičce...

Noe otevřel své oči, plné jisker a tělo v agónii, kterou vyvolala právě ta hojící se ranka.

A jak se předpokládalo, tak ne na moc dlouho.

Pevná ruka králova podepřela tělo Noea a pozvedla ho do výše své, aby se mu mohl koukat rovnoměrně do tváře.

Pak tělo najednou pustil, ale než se dostalo k pádu na zem, Noelan se v té rychlosti zachytil za královo rameno tak moc, až se král ušklíbl nad silou jeho zlatých rukou.

Caesisova hlava se zavrtala do výklenku mezi krkem a ramenem a nechal se pohltit vůní jeho vlasů společně se silou, se kterou se Noe držel na nohou.

„Sladké," pověděl černovlasý a usmál se.

Očima žraločíma sjel k ráně, způsobené jím a pak se znovu díval do dáli jeho sálu.

Noe vzdychl a věděl, že už to dlouho nevydrží.

Bylo to hrozné.

Měl se jen omluvit; a vzešlo z toho. Ale Noe už si na to začíná zvykat. Že vždy vážné věci dopadnou takhle. Jako by začínal krále Caesise znát.

Sladké.

Noe se chtěl hned odtáhnout, omluvit se, ale jeho hrdost se začala tříštit.

„Co si myslíš o té značce, rybičko?"

Noe zvedl víčka, zamrkal a nosem se přitiskl ke královu krku a rukou se ještě víc přitiskl, ale síla ho pomalu začínala opouštět.

„Myslel jsem si... že ji má každý služebný."

Král vzdychl s úsměvem na rtech. „To by mě bohové nepochválili."

Noe zbystřil pohledem a koukal se do jeho vlasů.

„Je to jedinečné a vzácné. Značka, která dokáže mezi těma dvěma lidmi spojit emocionální stránku.

Já jsem ten, kdo ti posílá ty vlny horka a euforie. Já jsem ten, kdo tě za pomocí tvých emocí našel u Smrtelné větve. S Arcanelem, mým rádcem. Vidím vše, co cítíš." Mluvil tajemně, tiše a s chladnou aromou.

Král zvedl ruku, blížil se s ní k Noelanovi, kterého si odtáhl a ukazováčkem se mu dotkl spánku, až Noe zavřel toužebně oči.

„Vidím to jako scénerii, tvýma zelenýma očima. Když..."

Neposednou rukou začal sjíždět dolů, přes krk, vystouplé klíční kosti, přes jemný služebnický přiléhavý oděv bílo-modré barvy, až se zastavil u levé straně hrudi.

Noe zatajil dech, opětoval celou dobu Caesimu pohled.

„Když se ti roztluče srdce, slyším ho, cítím."

A nato se Cae usmál, když ucítil lehké vlny bijící do jeho dlaně přes Noelanovu kůži.

„A taky slyším, když se tvá mysl hádá s nenávistí vůči Bohu. Vůči sebe samým."

Král se hlavou přiblížil k jeho líci a rty se o ni otřel.

Noeovy víčka se třásla jako hejno motýlích mláďat, právě vykuklených, které poprvé zkouší létat.

„Věříš mi, má rybičko?"

Noe mlčel. Tiskl se k jeho mocnému tělu, vnímal jeho sílu a dominantnost, která jím zaváněla jako bouřkový větřík.

„Hlavní je jedno. Bohu věřit nemusíš... tomu jsem se už předem omluvil."

Noe pootevřel překvapeně rty.

„Ale mně. Věř mně, Noe. Koukat se do těch očí s důvěrou, beze strachu. S upřímností a neutajovanou jiskřivostí."

Král se odtáhl, pominula všechna zlá nálada, zapomenulo se na Smrtelnou větev, ale ne na to, co se stalo před ní.

„A mám ještě jednou prosbu."

Noe ustoupil, sledoval královy kroky k jeho obrovskému oknu z mořského písku a kamene. Caesisova hlava se pootočila zezadu ke služebnému.

„Chci, abys byl v mé přítomnosti při Velrybím roji."