Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola třicátá sedmá

Noe byl středem pozornosti; lidé věděli, že je Levou rukou krále, takže si ho všímali více a jeho nepřítomnost vyvolala u lidí otázky.

Se slabým úsměvem se snažil odpovídat, ale byl unavený chůzí na náměstí s fontánou.

Caesis si toho všiml.

Nosem se nadechl a vnímal jen své myšlenky, které se otočily k Noelanovi a jejich poutu.

Poslal svému zlatu teplo své ruky, která svírá tu Noeovu a vede ho napříč davem.

Noe vykulil oči a nezmohl se ani mrknout.

Teplo se mu rozneslo tělem, ačkoliv ten dotek rukou nebyl opravdový. Ale dokázal si to tak živě představit. Chtěl to opravdu udělat; natáhnout svou zjizvenou dlaň ke králi a nechat se vést.

Obyvatelé kolem nich si drželi odstup tři kroky.

Noe na tváři vyčaroval úsměv, ale ten patřil jen Caesisovi, ačkoliv si by kdokoliv jiný myslel, že je to pro dav starostlivých lidí.

Noe se podíval na Caesisova záda. Přes královský oblek se napínaly svaly, které měl příležitost vidět nahá na vlastní oči, a nikdo jiný.

Caesis byl napjatý. Zatímco se Noe díval na jeho svalstvo pod upnutým oblekem, cítil to až v žaludku, jak nervózní král byl.

Noe přivřel oči.

Cae, zvolal jemně jeho jméno v hlavě. Netušil, zda to uslyší, ale pokud ano, chtěl mu říct, ať si nedělá starosti.

Jenže nevěděl, co se stalo, když se topil v horečkách a nočních můrách. Neslyšel nic z okolního světa.

Při prvních hrůzných snech volal Caesisovo jméno, pátral hluboko v hlavě, aby se zachytil pouta, ale zjistil, že volal do prázdna, jen do své hlavy, jako by jejich pouto nikdy neexistovalo.

A tak se topil bez představy na Caesise, protože myšlenky, že by se už s ním neuviděl, by ho zničily ještě dřív.

Jakmile se dostali ke královskému stolu v sálu, kde byla oslava v plném proudu, Caesis se neposadil. Zkontroval lid, který se věnoval už jen svému času, a poté pohlédl na Noea.

Levá ruka polkla a přivřela unavené oči, když se král přiblížil k jeho oušku.

Pro každého by to vypadalo jako královská zpráva co by služebnému.

„Odpočiň si." zašeptal hlubokým hlasem. Hlasem, který se o Noea bál a zároveň ho strašně chtěl.

Noe cukl s koutky a odtáhl se. Pohlédl králi do očí.

Čas se rázem zpomalil.

Jako by byli sami samotní v obrovském sále, voda kolem nich bzučela.

Noe toužil zvednout své tenké prsty a pohladit ho po tváři se slovy, že je vše v pořádku. Chtěl se opřít čelem a to královo, zavřít oči a šeptat nesmyslná slůvka. Chtěl se mu svěřit o nočních můrách, které zuby nehty dusil v sobě.

Pak ale do jeho uší dolehly hlasy lidí a hudby.

Noe zamrkal a podíval se na královy oči plné kouzel modře s křidélky motýlků, jasně zářících.

Noe jemně zrudl a sklopil zrak. Pochopil, že tuhle myšlenku poslal králi do mysli.
Nikdy nepochopí princip jejich pouta.

Emoce jím bloumaly jako vyplašené ptactvo, které nemůže nalézt směr větru.

Pak se ale dostal do reality, jakmile zaslechl útržek hovoru známého hlasu.

Při otočení se setkal s mladou energetickou slečnou, stojící před Arcanusem, kteří spolu mluvili pod královským vyvýšeným místem.