Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola dvanáctá

Měl volno.

Netušil proč, ale měl volný čas odkývnutý přímo králem i Arcanusem.

Ne že by toho dělal hodně.

Ale zřejmě Caesis dokázal i přečíst psychickou únavu, která Noea tiše a nevědomky dusila jak liány kolem krku.

Noe to ocenil více než kdykoliv. Potřeboval si utřídit myšlenky. Schovat všechny starosti stranou, zapomenout a žít okamžiky a věnovat tichá slova velrybím duchům, kteří tuto noc přicestují do nebeského moře.

Využil té příležitosti, kdy nechá myšlenkám narůst křídla a vyletět z jeho hlavy někam do vzdálených končin.

Pomalými kroky se blížil ke štěrkové ploše, kde to bylo živější než kdykoli jindy.

Lidé se připravovali na festival. Provázky podél stánků nosily na svých bedrech lampióny, které v noci osvítí noční ostrov a ukáže tak duchům, že jsme tady.

Voněla tu jídla, mnoho vonných svíček, zpěv dětí a jejich tanec skrz stánky, kolem nichž se toulali i jejich rodiče s tím, aby okamžitě přestali skotačit nebo budou na noc doma.

Děti opravdu přestali.

Noe si však pomyslel, jak lehké je oblafnout je. Protože není možné, aby u tohoto pozorování nebyl jeden jediný člen ostrova.

Ať už nemocný, nebo teprve narozený.

Všichni toho museli být účastí, byla to tradice a čest.

Noe se zastavil.

Myšlenkové pochody odpluly pryč, protože jeho uši zaslechly...

„Noe!"

Jmenovaný se otočil a spatřil známou tvář. Hodně známou.

Běžela k němu postarší dáma s tmavě modrými vlasy, bledou tváří a stejně tmavýma očima jako její vlasy.

„Paní Kijano," hlesl tiše. Smutně zvedl koutek, toužil se usmát její přítomnosti, ale nešlo to.

Nevěnovala mu žádný pohled, jen se k němu přiřítila a pevně ho objala s tím, že si musela stoupnout na špičky.

Hladila ho po vlasech, mlčela, ale Noelanovi bylo jasné, kvůli čemu tohle udělala.

„Tak mě to mrzí, Noe. Omlouvám se, že jsem tu pro tebe nebyla." zašeptala.

Noe si vtáhl ret do úst a pevně zavřel oči.

Paní Kijana byla dlouhou přítelkyní jeho matky Nostary. Znaly se od mala, snad už i jejich matky byly kamarádky. Takže smrt Nostary jí musela zasáhnout stejně tak jako Noea.

Žena se odtáhla.

„Promiň, určitě... už bys na to raději zapomněl. Ale... chci, abys to věděl, že jsem tady pro tebe. Ano?"

Noe zvedl chabě koutek úst a zhluboka se nadechl.

„Ano, děkuji, paní Ki-"

Pohlavek.

Noe vykulil oči a jakmile si uvědomil, co se stalo, podíval se na ní.

„Žádná paní, kolikrát ti mám říkat, že tak stará nejsem?" zamumlala s nafouknutými tvářemi a postojem malého dítěte.

Tohle byla příjemná vzpomínka. Noe jí nemohl nikdy říkat jejím jménem, ač si to přála. Vždy se snažil zdvořilosti, ale místo toho pokaždé u paní Kijany, mladší, viděl, jak ji čiší pára z uší a Nostara se tomu smála.