Král moře a soli

4. Severní princezna | kapitola čtyřicátá osmá

Opět byl polapen noční můrou.

Přestože uměl plavat, máchal rukama co mu síly stačily, nedokázal se dostat nad hladinu na více než sedm sekund. Za tu dobu se stihl maximálně nadechnout, ale toť vše. Byl strachy bez sebe, protože jediná myšlenka, která ho svírala, byla ta, že pod Smrtelnou větví se nachází hladové ryby barvy krve.

Zalkl se vody. Nemohl se ani rozkašlat, byl totiž opět pod ní.

Byl dezorientovaný a zmatený; střípky nočních můr ho pohltily tak, že už očekával spatřit otcovu mrtvolou tvář a hanebná slova.

Počítal si frekvenci, od které se budou odvíjet jednotlivé scény. První pomocná ruka otce, která ho pustí, posléze být kořistí piraní. Jenomže tohle bylo opravdu skutečné. Tady může lehce umřít, jestli ho piraně ucítí; potom bude po všem.

Ano, když tu stál předtím, chtěl zemřít. Byl si jist, že tady zemře, jakmile ho chytí zuřivě vlny vody a piraně otevřou tlamy.

Za tu dobu si ale uvědomil tolik věcí, které ho přiměly znovu žít a nepropásnout ani jedinou chvíli.

Chvíli, kdy může být s Caesisem.

Caesis.

Noe začal v hlavě křičet, až ho samotného rozbolela hlava, ale bez odpovědi.

Znovu ho strhla voda; začal plakat, ale tentokrát se neozval smích vody, která by žíznila po jeho krvi či slzách. Ona byla ve skutečnosti smutná a sledovala všechny promarněné životy, jež ukončili vše, co vybudovali nebo dle Velryb měli.

Zima mu zakázala myslet hlouběji, ale byl si vědom jednoho. Ostře se přinutil po vynoření pohlédnout na Větev; ano, ještě tam stála. Jak dlouho se topí? Musí to být otázka pár minut, protože tady ještě nebyly ani piraně.

Skrz kapky v očích nedokázal Noe vidět nahoru pořádně, ale obrys zlomyslné princezny ho nutil si vykřičet hlasivky, ale nemohl. Slábl a mrazivá voda nebyla o nic lepší.

Tohle bylo živější než v těch nočních můrách, když trpěl Zlobou. Myšlenka, že nebude trpět tak dlouho jako v těch snech, ho ubíjela. Už se nezrodí, aby znovu hleděl do otcových očí nebo jak ho trhají ryby na kusy, zatímco se dívá na mlhovinu své krve. Je to dobré nebo špatně? Raději trpět dokola nebo stačí jednou a konec?

Rozdrkotaly se mu zuby. Ztuhl, když za sebou zaslechl šplouchnutí; nebezpečné, dravé a číhající.

Nechtěl se otáčet, protože věděl, co a kdo přichází.

Hejno piraní.

Které před pár měsíci sledoval z Větve s mrtvýma očima a bez jakéhokoliv důvodu žít. Chtěl být jimi roztrhán.

Ale teď ne.

Jenže nevěděl, co by měl dělat. I sami mořští lidé, kteří v sobě ukrývají predátory moře, se piraním vyhýbají. Proto taky slouží jako smrtící zbraň pro hříšníky, protože každý se jich bojí a nedokážou s nimi nic udělat. Instinkt: přežít. Poslání: zabít.

Nejintenzivnější vlastnosti, kde silnější vyhrává. Víru, kterou tyto hladové ryby měly, byly neskutečně silné a nikdo si nedokázal představit, že by je lidé zlomily. Bylo to nemožné.

Škubl nohou, když okolo ucítil proplout jednu z nich.

Zaslechl kroky z Větve a zavření dveří, ovšem v tuto chvíli byl tak zaneprázdněn, aby dával pozor na hladové ryby, že to ani nevnímal. Za tohle Orphine zaplatí. Určitě ano, Noe tomu věřil.

Dostal křeč. Noha zůstala v bolestech na jednom místě, což piraně braly jako znamení.

Noe se rychle nadechl a jakmile s ním piraně škubly pod vodu, málem si rozdrtil tlakem zuby, jaká bolest ho objala. Tou bolestí se mu rozproudila krev v žilách tak, až cítil kolem sebe žár tepla.

Jedna piraně ho sledovala upřeně do tváře. Třeštil na ni oči, a jak se blížila k jeho ruce, odmrštil ji, ovšem Noe byl pomalý; voda se nestala jeho přítelkyní.

Piraně sebou mrskla a vrátila se s větší dravostí; zakousla se mu přímo do ruky, nad místo, kde se třpytily jizvy v zrcadlení svitu z hladiny. Neslyšně vyjekl, ale místo toho jen vystřelily z jeho úst bubliny.

Nadechl se tekutiny, v níž se utápěl.

Došel o vzduch. Nevěděl co dělat, protože piraně kolem něj kroužily s mnohem větší loveckou písní, kterou v těch nočních můrách nezažil. Skutečnost byla mnohem děsivější a krvavější. Tyto ryby chtěly, aby trpěl.

A trpěl.

Sledoval, jak se mu krev míchá s vodou a zbarvuje ji do růžova. Chtěl ječet, brečet, kopat kolem sebe, ale nemohl, nebyl s vodou natolik spojený, aby měl rychlé pohyby. Chtěl udělat cokoliv, aby je odehnal. Kdyby tak měl sílu... jen magií by je mohl zastrašit.

Ale ta mu ve velkém množství chyběla. Byly jenom vílami, které ho konejší a pláčou, když vidí mrtvé ryby na břehu.

Začínaly se mu zavírat oči a tělo mu zimou ochablo. Cítil, jak ztrácí kontrolu nad svými svaly i myslí.

Nepatrně sebou škubl, když se mu do ruka, do stejného místa, zaryla zoubky ta samá mrška.

Ale neměl sílu ji již odehnat, byl slabý a cítil, že za chvíli ztratí vědomí. Kdo ví, kolik času uběhlo.

Oči se mu zavíraly, nedokázal jejich zavření nijak ovlivnit. Bylo pozdě.

Mráz se mu zažíral do kůže, ale už ani to nevnímal.

Viděl jen tmou a vnímal tancující vodu hladící ho na těle.

Piraně ztuhly, když se zjevil predátor.