Král moře a soli

1. Služebník a Pán | kapitola šestá

Čekal.

Čekal na odpovědi, avšak  otázky ani nevyřknul.

A přesto stál v jeho bohaté komnatě, hleděl si na nohy a přemýšlel, co říct.

Měl by se dívat na tu neskutečnou místnost, jež nohy obyvatelů sem nikdy nevkročí, ale neudělal to.

Možná ještě rozdýchával situaci, která ho přiměla zastavit krevní oběh a vnutila mu slzy.

Tak slabý, tak slabý, nadával si v duchu.

Zdaleka ani po kotníky nesahal svému otci, který... přece jen na svého syna nezapomněl. Chránil ho až do svého konce, kdy klesl ve svém boji na kolena.

Omlouval se. V duchu křičel prosby o odpuštění, že si myslel, že byl jeho otec slabý a bez kousku úcty k ostatním.

Dřív než stačil na kolena klesnout i on, ho zachytily pevné ruce.

Zase.

Proč ho král chrání? Neměl by to dělat spíše... služebný?

„Proč já?" zašeptal, „Proč..."

Zvedl pohled, v očích ho šimraly jeho blonďato-hnědé prameny vlasů, čímž mu znemožňovaly pohled na královu tvář.

Caesis naklonil hlavu, oči přivřel. Jednou rukou si přidržel celé Noelanovo tělo a tou druhou začal bloudit až k jeho líci, kterou stiskl, až zčervenala a pozvedl jí tak, aby měl Noe obličej ještě výš.

„Koukni na mě, rybičko," zašeptal, „jen se koukni."

Víčka se zatřepotala, rozmýšlela, zda se zvednout; udělala to. I když ho vlasy v očích pálily, koukal píjavě do králových očí.

Palcem začal král kroužit po jeho líci, jeho pohled byl jestřábí a hladový.

„Protože existoval chlapec, který zlaté ryby choval ve svém jezírku a miloval je celou svou duší. Chodíval je každý den krmit, každou hodinu se dívat jak plavou. A pak jednou zmizely. Aniž by po sobě zanechaly stopu zlatého prášku. Chlapec z toho byl smuten, osamělý a cítil se, jako by byl zrazen bohy, i když on sám jimi byl požehnán.

A dal si slib, že to zlaté najde a ochrání za každou cenu."

Noelanovi se zatřpytily oči.

Nebyla to dostačující odpověď, ale vyptávat se dál by bylo horší.

Hlavní bylo pochopeno; že ten chlapec byl Caesis.

***

Jakmile se vrátil na svůj pokoj, hned za ním přišel služebný, který ho má přiučit, jak pohostit krále, kde je k mání kuchyně, jaká práva jako služebný, levá ruka, má.

Bylo v tom moc informací, Noelanovi se zdálo, že mu hlava exploduje, protože už ani nevnímal slova, která se ze služebníkových úst linula, ale přesto je jeho mozek hltal a zapisoval si je.

A zvládl to.

Poděkoval služebnému a natáhl ruku, aby si vzal tác s jídlem, ale než tak udělal, někdo mu zaťukal na rameno.

Noe otočil vystrašeně hlavou a koukl se do pevné tváře.

Služebný vztyčil hlavu, zamračil se a očima mu uhnul.

„Král si přeje tvou přítomnost v jeho komnatě."

Noelanovi se scvrkl žaludek.

Zkoumal služebníkův výraz, který však byl tak chladný, že z něj nedokázal přečíst úmysl.

Noe polkl, upravil si služebnický oděv, který ho škrábal na kůži, a přikývl se sklopenou hlavou, přičemž druhého služebného obešel a zabloudil na chodbu.

Na tu známou chodbu, kde čekal na trest. Kde byl seznámen s tím, že je levá ruka krále.

Noe se zastavil před mohutnými dveřmi, na jejichž povrchu byly dány korály, drahé kameny s živou vodou.

Sevřel pěst, narovnal se a chystal se vyřknout své jméno a jméno královo:

Můj pane, synu Odona, krále Neviditelného oceánu, můj smělý králi.

Ale nic takového udělat nestihl.

Dveře se v okamžiku pootevřely a Noe přes tu škvíru viděl Caesisovo tělo, které bylo zbaveno poloviny ozdob, které ho krášlilo a označovalo za krále.

Noe zrudl, odvrátil zrak, a přesně v tom momentu se ozval Caeův hlas:

„Jen pojď."

Jako by to bylo zpátky.

Chlad, nadpozemská dominance, aura síly s trochou vůně hravosti a skleněného srdce.

Noe polkl knedlík, cukly mu nervy v pěsti, která se třásla krutou křečí.

Stáli v jiných světech. Mezi dveřmi do jiných dimenzí.

Caesis je mocným králem, bohatým mořským mužem, silná osobnost s tělem z ocele.

Noe je slabou umírající rybou se zahubeným smyslem jít dál, s nekonečnými otázkami a city, ve kterých se ztrácel. Jediné, co mu snad dávalo naději, je zatracená myšlenka na smrtelnou větev.

Nedobrovolně klopýtl; když se podíval za sebe k nohám, hýbala se tam kapka živé vody, která se chovala jako ruka a jí postrkovala Noelanovy nohy.

Zvedl hlavu a podíval se skrz škvíru na Caesise, který ho propaloval svůdným a tajemným pohledem.

Noe zavřel oči, udělal rychlý krok a kráčel chodbou pryč; tam, kde se bude snad cítit bezpečněji.

Protože jejich světy byly moc rozdílné a Noe nemohl osudu dovolit, aby byl s vzácným potomkem téměř každý bohatý okamžik.