Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola jedenáctá

Stál po jeho boku v obří síni lordů. Jednou v ní již byl, avšak tehdy byli obklopeni spousty pány a nadřazenými mořskými potomky.

Nyní tu byli sami.

Sami s... rudovlasým mužem s ošklivou jizvou na tváři, který seděl vedle krále.

Aneb pravá ruka - Arcanus.

Ten, s nímž se Noe nesetkal zrovna pozitivně.

„Ještě další vaše přání, můj pane?" zeptal se Arcanus chladným hlasem, pozorujíc prsty krále, svírající pero nad papírem.

Caesis zavřel oči a opřel se o židli, která byla však mnohem ozdobenější než všechny ostatní v síni.

„Všechno. Děkuji."

Položil pero. Arcanus se natáhl a popsanou látku s perem si vzal, sroloval a obmotal provázkem. Pak zavřel oči, něco zamumlal a Noe cítil příval magické energie, která smotaný a zavázaný papír obklopila.

Arcanus pokývl a lehkomyslně vstal, poklonil se králi a s ozvěnami odcházel k hlavním dveřím velké síně.

Jakmile se dveře zavřely, Caesis se uvolnil v ramenou a zádech.

Noe ho očkem pozoroval, po krku mu stékala krůpějka potu.

Najednou se Caesis pohnul; lehce naklonil hlavu a bystrýma očima zkoumal svou rybičku, která se mu též dívala dobrou chvíli do očí, než však sklopila pohled na druhou stranu místnosti.
Král povytáhl koutek úst a postavil se.

Noe ucouvl, aby poskytl králi osobní prostor.

Ten se na něj podíval, jako by to znamenalo, že snad se nemá ani hnout, protože to nerozkázal.

Služebný polkl.

A zase.

Jeho oči jasně vydávaly povinná přání.

Blíž.

Noe pozvedl bradu, po krku mu stékala kapička potu.

Ale on stál.

Neuposlechl tichý rozkaz.

Král přivřel víčka, jeho výraz získal chladnou grimasu.

„Čím dál více mi uplaváváš, rybičko." zašeptal. Jeho oči získaly jiskru lehkého smutku a touhy.

Noe se rázem cítil provinile.

Ne že neuposlechl.

Ale bál se. Utíkal, protože se bál. Ne samotné osobnosti krále, ale toho, co by nastalo, kdyby... kdyby si uvědomil, řekl nahlas, co to vše znamená.

Bál se taky toho, kdyby udělal špatný krok. Protože král byl král a na detailech si nepotrpí - protože miluje dokonalost.

Moc, sílu a dokonalost.

Na nic z toho Noe nešahal ani po kotníky.

Bylo by těžko uvěřitelné, kdyby se králův charakter změnil. Mocní potomci byli zvyklí na vše krásné a dominantní, na vše, co si přáli.

A Caesis není typ, který by se tak lehce měnil. Jen je to člověk plný tajemství. Které touží Noe znát a nechat toulat se v zákoutí mysli.

Noe se poklonil, opětoval králi vystrašený a omluvný pohled a odcházel z velké síně.

Jakmile zabouchl, nekoukl se naposledy na něj. Nemohl.

Jeho srdce vynechalo úder.

Silueta, opřená o zeď paláce, se pomalu narovnala a otočila se ke služebnému.

„Noe." pokývl Arcanus.

Noe se uklidnil a poručil svému dechu, aby našel svůj rytmus.

„Mohu poprosit o tvůj čas?" zeptal se rusovlasý muž.

„Jistě." přikývl Noe.

Arcanus na něj počkal a rozešli se dlouhou chodbou korálového paláce.

„Chtěl bych se omluvit." pověděl nakonec po dlouhém mlčení, kdy se hudbou jedinou staly jejich kroky.

Noe se na něj překvapeně ohlédl.

Najednou to byl muž, který se nezdál být tak strašidelný. Jeho jizva na tváři ukazovala, jak moc silný muž to je, jeho rudé husté vlasy dokazovaly, jaké rodiny je potomek.

Ale i přesto služebný netušil, co tím Arcanus, pravá ruka krále, myslel.

Nastala chvíle, kdy Noe musel mlčet. Cítil to tak, že bude lepší poslouchat.

„Za to, jak jsem tě slepě obvinil z..." nadechl se, „čarodějství. Že je tebou král... očarován." řekl.

Nad posledním slovem Noe zrudl jak dračí ovoce. Ale u všech cizích bohů ho zachránil balkon, kam Arcanus mířil a otevřením dveří ho nechal jako prvního vstoupit na korálovou větev s mohutným zábradlím.

Vítr ho polechtal na vlasech, i na té tváři červené studem, která vychladla.

„Víš," opřel se o něj rukama a pohlédl do dalekého moře, „za vlády krále Odona tu jeden takový byl. Všichni mu tak skočili na tu jeho solidní hru a skákali jsme jak pískal. A očaroval krále. Prokletou magií, magií zlou. Avšak v tu dobu tu díkybohu byla královna sirén Alshaka a tu kletbu odčarovala. Můj otec, coby tehdejší pravá ruka krále Odona, si to dlouho vyčítal, dokud s tím vědomím nezemřel ve spánku. Já to nemohu dovolit. Nejsem jen pravá ruka, ale... i ochránce krále. Jeho meč a štít. Nechci, aby byl proklet, začarován.

Chci, aby byl svobodný."

Noe zíral do vlnících se vod, pramenů, které ve vlnách roztahovaly své pláště. Nachytal se, jak se na to díval a poslouchal Arcanusův hlas s pootevřenými rty a leskem v očích.

Svobodný.

Krásné přání.

Noe se očkem podíval po mohutném muži, stojící po jeho boku.

Válečník - pán spravedlnosti a válek.
Byl stvořen, aby chránil.
To byl on - on se na něj hodil víc než kdokoliv. Najednou na něm viděl skoro zlatavou zbroj s účelem chránit mocné svým životem jen, aby... byli svobodní.
Noe pokývl, zamrkal a sevřel zábradlí, až viděl, jak mu zbělely klouby.
„Já si taky přeji, aby byl..."

Vítr jim rozfoukal divoce vlasy, křičel, aby snad bylo přehlušeno to, co se chystal říct.
„Svobodný."