Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola šestnáctá

O týden později, kdy se jen ostrovem prolínaly vzrušené hlásky lidí, porovnávající předešlé Roje s tím nynějším, Noe se topil v hlubokém uvažování, kdy zkoumal, jak se lišil ten jeho.

Ty vzpomínky bolely.

Bolely, protože tam nebyl s otcem, matkou a sestrou. Že oni to neviděli a nebyli s ním.

Ale zato... byl tam s ním Caesis.

A nejen on.

Ale celý ostrov. Všechny ty děti, Kijana, dospělí, kteří se dívali na stejné nebe jako on. Nedíval se sám.

Přemýšlel taky o tom snu, ve kterém viděl svou matku. Byla tak pravá... a čím víc o tom snu uvažoval, tím víc se pro něj zdál být skutečnější.

Zhluboka se nadechl.

Udělal toho tolik, až z toho proudu činů nemohl dýchat.

Začal o králi uvažovat jinak, vzpomněl si na to, že mu zachránil život a že mu dal druhou šanci.

Věnoval se právě svému odrazu v živé vodě a kontroval si na sobě oděv, který ho činil levou rukou.

Služebnými, kteří měli na starost informace, mu oznámili, aby čekal na královské verandě a byl onou rukou krále.

U Arcanuse smysl viděl. S králem on diskutoval, chránil ho, byl jeho válečníkem.

Ale co byl Noe? Živá socha, která ho následuje. Když si to tak uvědomil, nic s ním král neřešil, neplánuje, o královských povinnostech s ním nemluví. Avšak veřejnost to vidí jinak; vidí ho jako toho, kdo řeší věci a králi pomáhá.

Jenže nikdo doopravdy neví, co se mezi nimi děje.

Noelanovi se rozbušilo srdce, když na to vše pomyslel.

Otočil se zády živé vodě a dotkl se své jizvy na krku, která už tvořila zahojenou skvrnu na jeho kůži.

Bylo to dávno, kdy necítil na své kůži jeho doteky, letmé polibky, které celou jeho mysl posílaly do království bohů.

Svrběla ho pokožka. Nechtěl si to přiznat, ale král mu chyběl.

Po dlouhé době ho zase spatří a ani si nedokáže představit, co se stane.

Vlastně od té doby, co král spatřil jeho úsměv, Noe pokaždé při jeho přítomnosti sklopil zrak a jen tiše koukal do země a v duchu se třásl jako malý mořský koníček. Takže neměl možnost - nechtěl vidět možnost - jak to celé král vzal. Avšak někdy Noe zaregistroval, že vidí očima jiného člověka - očima krále Caesise.

Bál se. Jako vždy se Noe bál. Nevěděl totiž, jestli to bylo špatné nebo nikoliv. Či král potřebuje nějaký čas, aby vstřebal to, že poprvé sám od sebe Noe ukázal své pocity.

Nebo jestli to vůbec bylo celé správné.

Jakmile se dostal na chodbu, kde stály průhledné dveře a u nich stojící strážní, pokývl jim a vešel dovnitř.

Nemusel čekat dlouho.

Král vstoupil jako první, nešlo si ho nevšimnout. Stal se živou sochou majestátu a jako dítě bohů byl světlem zářící víc než ta královská veranda, která byla celá pokryta zlatem.

Hned za ním krále následoval Arcanus. Avšak tři kroky od něj, na to vždy bedlivě Arcanus dohlížel, protože to mohlo klidně i vzbudit nepokoje a ztratit důvěru krále.

Červenovlasý válečník zvedl pohled a setkal se s tím Noelanovým, přičemž pokývl bradou jako pozdrav a postavil se na druhý roh balkonu, posetého zlatem. Zvedl bradu, spojil ruce za zády a narovnal se jako by se za tu chvíli měl stát kamennou sochou.

Král však šel pomalými kroky dál, až zpomalil úplně u mohutného stolu z perel, ale neposadil se.

Arcanus pokynul strážným za prosklenými dveřmi a ti je v okamžiku otevřeli s novým návštěvníkem.

Noe zamrkal a koukal na vysokého muže v černém hábitu, který jako by byl snad poslem smrti. Měl krátké šedé vlasy upravené dozadu, pevné rysy tváře bojovníka a tělo sic hubené, ale svalnaté, když natáhl ruku, aby si ji dal na srdce a poklonil se králi.

Jakmile si na požádání sedl s tím, aby se král Caesis posadil jako první, Noe si všiml mužových očí - měl jen ostré hadí štěrbiny bez duhovky. Taky špičáky měl ostré jako jehlice a jazyk tenký jako papír, který sem tam vytáhl, aby zasyčel.

Mořský had.

Smrtelně jedovatý had, jenž žije na dně oceánu a své temné útočiště neopouští.

Avšak dnes tu seděl a hovořil s králem, kteří se odměňovali stejně chladnými pohledy, až bylo k neuvěření, že se král na Noea usmál, když mu dal hlavičkou.

Proč o tom Noe nebyl obeznámen? Kdo to je?

Čím víc Noe tápal v myšlenkách a toho nebezpečného tvora pozoroval, král začal rozhovor ukončovat.

Neznámý muž rozumně ledově přikyvoval, když Caesis něco povídal, až to došlo k tomu, že se oba postavili a muž mu zase bez emocí složil poklonu. Ale jako by byla lživá, strašně umělá...

Noe se kousl do rtu.

Ten muž byl had. Který umí kousnout, tím zabít a tancovat na písně vedoucí ke lžím.

Arcanus trochu ve svém postoji polevil, sklopil zrak před mužem, který se k němu blížil.

Avšak zastavil se.

Muž se koukal přímo na Noea, až měl knedlík v krku a vystrašené motýly v břiše, v mysli mu ječely senzory, které ho přiváděly k třesu a strachu.

Avšak v ten moment, kdy se na povrch vyplavila první vlna Noelanového znaku strachu a slabosti, návštěvník byl pryč společně s Arcanusem.

Noe zamrkal.

Jen při pohledu do těch očí, udělalo se mu nevolno.

Ale stál jako přikovaný. Nebyl králem vyzván, aby se byť jen pohnul a tak stál s myšlenkami, které mu nahnaly husí kůži a motání hlavy.

Do uší mu zašeptal jemný větrný vánek.

Roztřásl se tak, aby si toho nikdo nemohl všimnout a zaposlouchal se.

Vládlo ticho, do kterého sem tam vstoupila větrná opera.

Král seděl na té bohaté židli a koukal z balkóna, na lid, který zrovna popoháněl hrající se děti, aby se šly domů najíst, poněvadž se blížilo k obědu.

Noe stál v tichosti, ani se nezmohl dutat. Jen koukat a zase sklápět zrak vůči tichému králi.

Nebo kdo tu byl tou onou tichou sochou, jejíž krční tepny tepaly při jakékoliv myšlence?