Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola třináctá

Stál na modré ploše, která se stala zrcadlem a odrážela každý mráček, každý pohyb tichého ptactva, letící po nebi.

Člověk by se sám ztratil, zda stojí na vodě nebo na nebi.

Nikde ničeho nebylo, žádný ostrov, žádná mořská vlna, žádný zpěv a ani vítr.

Bylo ticho takové jako nikdy.

Nikdy nemůže být naprosté ticho.

Ale přesto tady je.

Noe se rozhlédl. Ani jeho samotný pohyb nebyl hlasitý.

Stál na vodě nebo na nebi?

Dusil v sobě nejistotu, když zjistil, že tu není ani nohy. Proto se otočil ještě jednou.

A někoho spatřil.

Chvíli tu siluetu nepoznával. Jakmile však přistupovala blíže, myslel si, že se mu to zdá.

Před ním stála jeho matka. Oděná v bílém šatu, s blonďatými zářivými vlasy a zelenýma očima jaké měl on sám.

Noe otevřel zběsile ústa, avšak tenký prst ženy na jeho rtech mu znemožnil jakékoliv slovo.

„Nesmíme tu křičet, Noe." zašeptala. Její hlas mu připadal stejný. Jako od zpěvačky, od nevinné duše, která nikdy své hlasivky nedonutila zakřičet.

Byla krásná. To o ní věděl už dávno. Její krásu ovšem podědila Rúsa, on byl celý jeho otec.

Noe polkl.

„Kde je Rúsa? Otec? Kde to jsme?" začal chrlit otázky jako kdyby mu v hlavě tikaly hodiny a každá sekunda ho vzdalovala od toho, co zažíval.

Nerozuměl tomu.

Nostara se ale usmála.

„Jsou v bezpečí, na krásném místě, snad ráj to je; to je to, co potřebuješ vědět, můj synku." pověděla.

Noe nemohl mrknout. Nevěřil tomu, že někdy ještě uvidí svou... mámu, kterou nade vše miloval.

Miloval její úsměv, její zpěv s hlasem, její oči, vlasy a sametové ruce.

Kdyby se ho někdo zeptal, kdo je v jeho očích nejdokonalejší člověk, nezdráhal by se a odpověděl, že právě ona.

Sklopil hlavu k ploše, na které pluly mráčky.

Ženská ruka se natáhla a dotkla se jeho tváře.

„Pozvedni tvář, Noe. Podívej se na mě."

Noe tak učinil. Zahleděl se do její bezchybné a krásné tváře, toužil se jí dotknout, avšak zděsila ho myšlenka.

„Ty... vidíš vše, co dělám?" zamumlal v tichém zděšení, kdyby ho sledovala, jak se chtěl zabít, jak jít za nimi a...

Nostara se smutně usmála. Palcem hladila jeho líčko, koukala na něj tou starostlivou tváří.

„Máš velké srdce, Noe. Vím, jaké to muselo být. Být sám a mít touhy nás následovat. Jenže tak rozhodl Bůh moře. Osud mu pověděl, jak to s námi bude a Bůh nám ukázal cestu sem. Prosím, nesmíš ho nenávidět."

Zabolely ho dvě věty.

To, co mu říkala pokaždé, když se utíkal schovat do její náruče, když se mu nepovedlo zachránit umírající ryby.

A že jim Bůh moře ukázal cestu.

Bůh moře.

Kam že jim ukázal cestu?

Rozhlédl se.

Bylo to nic.

Jen zrcadla mraků a ptáků, která držela mlčenlivost.

Vzpomněl si na to, co mu řekl král Caesis.

Že věřit Bohu už nemusí, neboť se mu sám předem omluvil.

„Já nemůžu, matko," zakroutil hlavou, „vždyť on vám měl pomoct! Nejste se mnou, ale jste pryč."

Oči ho štípaly, slzy chtěly konečně vytéct jako vodopády, ale stále se v něm držela ta dětinská hrdost, kdy nedovolil, aby před matkou plakal.

Zato Nostaře se už třásly rty a oči leskly.

Dokonce až svou matku donutil plakat...

Co jsem to za syna, říkal si v duchu. Nemám dobré srdce, jsem jen nakažená a nemocná ryba.

„Noe, chlapče můj..." Slzy se jí už kutálely po bledých tvářích, nenacházela dech, aby vyrčela další slova.

Rukama se opřela o jeho ramena, její hlava padala směrem dolů.

„Nesmíš... nesmíš ho zanevřít. On je n-námi, Noe. On-"

„Matko," hlesl bolestným hlasem. Její tíha na jeho ramena ho táhla dolů, proto i s ní spadl na kolena.

V hlavě se mu zjevil král. Všechny pocity, které okolo něj se zmítaly, vzplanuly a vybavily se mu.

„Já věřím tomu, jenž je pohlazen Bohem. Já nemohu věřit samu Bohu, protože ani on mi nepomohl."

Stále nebrečel. Jen rčel to, co potřeboval, co chtěl, aby matka slyšela, aby věřila, že se nestane duchem bez víry.

Netušil, zda by tohle řekl i někomu jinému nebo zda by to skutečně řekl.

Hlavou se k ní přiklonil a čelem se dotkl toho jejího.

„Ah, ano... král Caesis. Mladý král Caesis..." Její dech se začal zlepšovat, její srdce klidnit. Avšak její oči byly stále smutné a uplakané.

Pevně si ho k sobě přitiskla a objala ho v tichosti.

Netušil, jak dlouho takhle v objetí byli, snad jako by čas neexistoval, ale věděl, kdy matka pochopila.

Jeho otec byl obrovský věřící vůči Bohu. Ta léta možná matce též ukázala, že Bohu je nutno dávat více pozornosti. Nebo jí to došlo, jakmile se dostala... na tohle místo.

Odtáhla se od něj, až to Noea zamrzelo a usmála se na něj tak jako vždy; úsměvem, který miloval.

„Tak prosím... nezanevři na něj - na toho, komu věříš. Velryby ti v noci zašeptají, jaké máš poslání - nás Roj s Rodanem spojil. Vytrvej, buď s ním. Prosím. Milujeme tě."

***

Otevřel zběsile oči.

Srdce mu divoce tlučelo, v hrdle měl sucho jako sám písek.

Do rukou dostal cit, pohnul s nimi, uvědomil si, že hladí něco hebkého.

Zaostřil.

Byl na pláži. A usnul v nahřátém písku.

Zhluboka dýchal a nevěřil tomu, co se stalo.

Tohle musel být... dobrý vtip.

Hrát si s jeho myšlenkami a vzpomínkami.

Ohlédl se za sebe a uviděl příčinu toho, co ho donutilo vzbudit se.

Děti za jeho zády tancem vířily písek až k jeho očím, zvuk jejich hlasů se mu konečně dostal do uší.

Pak najednou přestaly a koukli se na dospěláka. Mrkali, nevěděli co říct. Přece jen ho vzbudili.

Noe zvedl koutek úst a postavil se, oprášil ze sebe písek a vydal se k nim.

Chtěl je povzbudit, aby si nedělali hlavu, že ho vzbudili. Stále byl hlavou dítětem, jen tělem dospělý.

S tím slabým úsměvem, který se ale jako úsměv nedal ani považovat, odcházel směrem k tržišti, kde to bylo mnohem živější než v jeho hlavě.

Odpoutá se.

Zapomene a na tuto chvíli se stane člověkem.