Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola třicátá osmá

„Dávejte na něj bacha! Nebo já či vy budete pokrmem králových žraloků a delfínů, vlastně i možná samotného krále! A věřte mi, určitě by to pozřel!"
Noe se zatvářil znechuceně, ale srdce mu plesalo radostí, že je zpátky. Nikdy si nedovedl představit, že mu tohle místo bude chybět. Protože tohle bylo zkrátka první útočiště, kde mohl dumat nad králem, aniž by byl jím chycen jako ryba do sítě.

Přinášelo mu to vzpomínky na začátky, kdy vypomáhal; naučil se spousty jiných věcí a hlavně nemyslel nad hloupostmi, co by se týkaly jeho rodiny, krále nebo čehokoliv jiného, nad čím by si zbytečně dělal starosti.

Pozvedl ruce a přiložil si je k srdci.

Etiketa byla proutím kolem každého z království, proto Raelle políbil hřbet dlaně, protože se cítil oproti ní hrozně malý, i když by to mělo být naopak, kdo by se měl klanět.

Ale to si Noe nedokázal představit.

Přesto si vychutnával, jak Caesis plál. Cítil králův pohled jako ostří, ale vychutnal si tu závist, kterou považoval jako novou emoci v přítomnosti krále, působící pokaždé jako kus ledovce, jenž nemá jádro srdce, ale led.

Další varování z Raelliné strany ho probudilo z myšlenek. Bohužel ho nezaslechl, ale měl tušení, o čem bylo.

Paní kuchyně nebyla jen tak.

Vedla jí již několik desetiletí a nikdy nezklamala. Udržovala ji v takovém pořádku, až si Noe myslel, že je na tom závislá. Nejednou slyšel, že po skončení veškeré práce zůstává Raelle sama v kuchyni, aby ji uklidila do dalšího dne - protože to byl její element.

Ať už je Raelle jakákoliv, láska k vaření a k místnosti, která stále voněla jako tržiště, ji nikdy neomrzí. To byla věc, která Noea zaujala ze všeho nejvíc a dokázal přijmout, jakou má osobnost, přesto tuhle srdcovku ji nikdo nevezme.

Ve válce, by tomu opravdu věřil, by zajistě bojovala železnou zbraní ve tvaru vařečky s armádou kuchařů.

„Noe, vše přichystáno tak, jak má mladý král Caesis i královna Alshaka rádi." oznámil mu jistý Mio, který vypadal jako by vstal z hrobu. Vlasy měl větší hnízdo než obvykle, tvář upjatou a oči zarudlé.

Noe zamrkal, Mio se usmál. Působil hned jako malé dítě, nikoliv dvaceti dvou letý chlapec.

„Uvědomuji si, že nepůsobím pěkným dojmem, ale-"
Odkašlání přinutilo Mia zmlknout, a okamžitě nato se v nevinném úsměvu zasekl a otočil se na druhou stranu, než kde stála Raelle.

Noe byl vděčný všem, že nebyl otrokem jako Mio. Ale zároveň nechápal, čím se Mio tak provinil, že si na něj Raelle tak zasedla.

Paní kuchyně se narovnala, nasadila na tvář eleganci a s hlubokým nádechem se sklonila nad jídlem, na který pokládala lístky zářivé zeleně, jejíž odrůdu nepoznal.

Noe, který si myslel, že to jídlo nemohlo být krásnější, zůstal přikovaně stát a zírat na to třpytivé a nádherné, co by jistě nenazval jídlem.

Raelle nasadila na tvář lehký úsměv, zvedla ruce nad hlavu a třikrát zatleskala, načež místnost ztmavla, v dálce se ozvalo volání kosatky z akvária, a kuchaři se služebníky zatajili dech.

Pokrm zářil jako tisícero hvězd na onyxovém nebeském plátně, což se zdálo nereálné, ale bylo to tak. Jako by někdo z Bohů utrhl kousek noční oblohy a daroval ho právě této růžovlasé ženě, která se zářivě usmívala nad dílem a oči se jí třpytily nad odlesky světel.