Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

2🎀

Abby

Naštvaně jsem odhodila batoh i se všemi učebnicemi na postel a automaticky zamířila ke skříni, ze které jsem vytáhla sportovní legíny a černý Nike crop top. Jako by nestačilo, že se sem nastěhuje pro mě úplně cizí člověk s protivným malým dětskem, které bude v jednom kuse fňukat, ještě mě dneska musela vyvolat učitelka na biolu a samozřejmě jsem věděla naprostý houby. Krásně obyčejná pětečka mi můj průměr zaokrouhlila na čistou trojku. Potřebovala jsem se nějak zrelaxovat a vstřebat všechny informace posledních dnů. Seběhla jsem dolů do botníku, kde jsem si obula své nejoblíbenější běhací tretry, na levou paži připla fitness obal, do něhož jsem vložila mobil a připravila si na něm stopky. Dnes hodlám svůj tradiční desetikilometrový okruh zaběhnout pod 30 minut.

Na chodníku před domem jsem si ještě naposled pořádně protáhla lýtkové svaly, zapla stopky a rozběhla se naší ulicí směrem k centru. Jen, co se lehký jarní věřím opřel do mé tváře, už jsem se cítila o něco lépe. Všechny myšlenky, které zatěžovaly mou hlavu, jako by svou váhu ztrácely. A co z toho, že mám z bioly za pět? Není do předmět, kterým bych se chtěla zabývat.
Avšak smířit se s tím, že si moje matka našla nového chlapa už bude o něco těžší. Žádné dítě nechce vidět svou matku nebo otce s někým jiným. A já se už musela smířit s tátovou novou manželkou, jak to dokážu s máminým přítelem, to si nejsem vůbec jistá.

Oběhla jsem na přechodě nějakou postarší paní a zamířila rovnou do parku.

Asi mě ale spíš naštvalo to, že je ženatý. Táta taky byl, když si začal s Laurou a máma ho za to odsoudila a vyhodila z domu. Teď toho chlapa manželka vyhodila úplně stejným způsobem, až na to, že důvodem tentokrát nebyla Laura, ale sama máma. Je to však její rozhodnutí, já jí rozkazovat nemohu.

Po čtyřech kilometrech jsem vběhla do místního lesíka. Konečně jsem se do běhu mohla opravdu opřít. Zrychlila jsem a nechala zmizet i poslední stopy po nepříjemném přemýšlení. Teď jsem nemusela hlídat cestu, abych náhodou do někoho nenarazila. Mohla jsem tu být sama. Jen já a okolí. Jiní lidé běhají, aby zhubli nebo dokázali, že jsou nejlepší. Ale to není to hlavní, o co mi při běhu jde. Samozřejmě. Neříkám, že nechci vyhrávat a získávat ocenění- kdo by nechtěl, že? Ale pro mě je běh něco jako součást mě samé. Když se mé nohy rozpohybují do rytmu, zapomenu na všechno špatné. Stres a nevrlost vystřídá klid a pohoda. Dýchá při tom celé mé tělo, ukazuje, jak je silné a kolik toho dokáže. Můj trenér sice tvrdí, že mimo trenal nepotřebuju moc trénovat, podle něj to mám přímo v krvi, ale jak jsem řekla, uznání není jediný důvod, proč tohle všechno dělám.

Než jsem si to stačila uvědomit, vyběhla jsem z lesa a byla už pouze necelé dva bloky od mého domu. Zkontrolovala jsem čas na stopkách. 27:34. Mé další zrychlení doprovázel hluboký nádech. Běžela jsem nyní tak rychle, že jsem jen stěží vnímala, která noha se právě dotkla země. Copek mi lítal ze strany na stranu a pomalu se tlakem začínal rozpadat. Už jsem měla naši branku na dohled. Chybělo mi pouze pár metrů. To by z ní ale nemohla vyběhnout neznámá osoba, jenž do mě hrubě narazila. Dopadla jsem na tvrdý asfalt, po němž mi sjel loket. Bolestně jsem sykla a dlaní si přejela po odřené pokožce, na níž se mi již objevilo pár kapiček červené krve.

,,Promiň, moje chyba," natáhl ke mně ruku, pravděpodobně s cílem pomoct mi zpátky na nohy. Jen jsem v odpověď něco zamručela a postavila se sama. Upřela jsem na dotyčného oči a probodla ho tak vražedným pohledem. O hlavu vyšší blonďák s ostře řezanými lícními kostmi, úzkými dlouhými rty a tmavě hnědýma očima, jenž vypadaly jako dvězející černé propasti, se však na mě jen s tupým úsměvem ksichtil.

,,Příště si nejdřív zkontroluj cestu, než do ní někomu vběhneš," vyprskla jsem na něj. Chtěla jsem ho obejít a dostat se tak zpátky domů, ale zabíral prostor celé šířky branky a můj plán mi tak znemožnil. ,,Byl bys tak laskav a pustil mě domů?!"

,,Ty bydlíš tady?" Ukázal palcem na barák za sebou.

,,Ne, v Bílém domě," protočila jsem očima. ,,Tak když už se tam chci dostat, tak asi ano, nemyslíš?"

,,To je vtipné," zasmál se. Jeho tón hlasu mě doslova vytáčel. Když už si konečně všiml mého výrazu, zvážněl. ,,No, já jen, že od dneška tady bydlím taky..."

,,Cože?!" Dokázala jsem ze sebe dostat pouze toto jediné slovo. Nechápavě jsem mrkala, snažíc se pochopit jeho slova. ,,Tak počkat! Já čekala, že budeš malý ufňukaný parchant," naznačila jsem rukou úroveň mých kolen."

,,Tak jsem trošku větší, no," šibalsky se usmál. Na to jsem mu už nic neřekla, jen ho odstrčila stranou a odpochodovala do domu. V předsíni jsem však zakopla o dva tucty kufrů a měla co dělat, abych se dostala až ke schodům.

,,Abby?" Vykoukla do chodby máma, ,,byla sis zaběhat, broučku?"

,,Ano mami," přemohla jsem se, abych nezněla až moc ironicky. Ale copak bych asi dělala jiného, když mám na sobě sportovní oblečení a jsem zpocená jak opice?

,,Tak se běž osprchovat, za hodinu bude večeře," oznámila mi. ,,Přijeli už dneska, tak jsem uvařila něco slavnostnějšího. Zkus se i nějak pěkně obléct, prosím. Přála bych si, aby jste spolu vycházeli."

,,Dobře," přikývla jsem. No, ve skutečnosti si to nedovedu ani představit.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ahojky 👋💟
Omlouvám se za tak nudnou a 'odbytou' kapitolu 😶
Ale psala jsem ji na třikrát, protože se mi celých 900+ slov 2x smazalo 😑
Tak snad se aspoň trochu líbila 💜😘
Mě dneškem končí dovolená a zas mě čeká sedmi hodinová cesta domů 😒
A pak zas jen škola, škola a škola 😓
Save me, please... 🙏💛
🌹Ich liebe euch