Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

47🎀

Martinus

,,Je na zahradě," odsekla Teresa, když jsem přišel domů s pugetem asi dvaceti bílých růží. Tiše jsem poděkoval a vydal se, kam mě nasměrovala. Mrzí mě, že jsem zklamal i jí. Nenapadlo ně, že to bude mít až takové následky.

Přišel jsem na větší kamennou terasu, ale ji jsem nikde neviděl. Až pak jsem si všiml stop kol v čerstvém bahně, vedoucích k velké staré vrbě. Když jsem roztáhl její větve, jenž se ohýbaly až k zemi, spatřil jsem ji, jak ve stínu sedí na svém křesle a pohled upírá před sebe.

Pomalu jsem se k ní přiblížil a posadil se na trávu hned vedle. Všimla si mě, ale nedala to nijak najevo. Lépe jsem si prozkoumal objekt, na nějž se dívala. Byla to stará jednoduchá houpačka. Jedno prkno obvázané provazem a pověšené za nejlevnější vetev, nic víc.

,,Táta mi ji udělal kdysi, když byl můj život ještě zcela v pořádku. Byli jsme šťastná, spokojená rodina. Mě bylo asi pět, začínala jsem objevovat mou lásku k běhu, vyhrávala jsem první závody juniorů. Byla jsem tak šťastná. A pak, zničeho nic, se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Z táty se stal zmetek, máma v jednom kuse plakala a já vždycky doběhla sem, sedla si na houpačku a přemýšlela, jak bylo, je a bude," v očích se jí zaleskly slzy, ,,celou tu dobu jsem si říkala, že všechno bude dobrý, každá bouře přece jednou přejde. Ale je to přesně naopak."

Když se odmlčela, opatrně jsem chytil její ručku a co nejopatrněji ji stiskl. Pohlédla na mě se smutným úsměvem na tváři. ,,Ani nevím, proč jsem tu na to zapomněla. Asi kvůli všem těm závodům a akcím... A vzpomněla jsem si až teď. Když se má zítra běžet Velká cena Norska. "

Růže jsem odložil na zem a postavil se. Než jsem si ji vzal do náruče, bříšky prstů jsem ji lehce pohladil po líčku. Poté jsem ji hned přenesl k houpačce, na níž si s mojí pomocí sedla. Její oči byly plné překvapení a nedočkavosti. Měl jsem pocit, že zářily víc než kdy dřív. Pomalu jsem ji začal houpat. Zprvu se jen tak držela a nechala se unášet. Později se osmělila a povzbuzovala mě s úsměvem na tváři, abych ji houpal ještě víc. Oba jsme se při tom smáli a mě přesně v tuhle dokonalou chvíli napadl jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy dostal.

Abby

Ležela jsem u sebe v posteli a pohled upírala na bílé růže ve váze na nočním stolku. Bylo to zvláštní. Vůbec jsem se na něj za ten včerejšek nezlobila. Je sice pravda, že když včera večer přišel ke mně do pokoje, nejraději bych mu utrhla hlavu, ale svými slovy mi úplně vyrazil dech. Přemýšlela jsem o nich ještě dlouho po tom, co odešel a snažila se ho pochopit. A dneska mě překvapil ještě víc.

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla máma. ,,Můžu?"

Jen jsem přikývla a pokusila se posadit. Ještě to sama úplně nezvládnu, ale jsem na dobré cestě. Mám mi pomohla a pak se sama posadila na okraj postele.

,,Jsou krásné, že?" pohlédla na kytici na stolku. ,,Neřekla bych to do něj."

,,Do něj bys neřekla spoustu věcí," pokrčila jsem rameny a bříškem ukazováčku bezmyšlenkovitě pohladila jeden z nejkrásnějších květů. ,,Nevíš, kde vůbec je?"

Záporně zavrtěla hlavou. ,,Po obědě se někam vytratil a ještě není zpátky."

Lehce jsem pokyvovala hlavou. Opravdu by mě zajímalo kam se jen tak zničeho nic vypařil. Možná jsem tak nějak doufala, že večer něco podnikneme. Říkal mi o nějakém dobrém filmu, na který bychom se prý měli kouknout.

,,Co máš v plánu na zítra?" přejela mi dlaní po délce paže.

,,No, já nevím," pokrčila jsem rameny, ,,asi si budu číst nebo tak něco."

,,Abby," pokusila se na mě povzbudivě usmát. ,,Nechceš se na ten závod aspoň jet podívat? Tohle přece nejsi ty. Vždycky si bojovala. A i když si prohrála, rozhodla ses soupeři ukázat, že ty se ne necháš jen tak zastrašit."

,,Mami," povzdechla jsem si, ,,ale tenhle soupeř vyhraje všechno. I kdybych tam zítra jela se jen dívat, ne ukázala bych mu, že jsem neporazitelná. Naopak. Možná bych tam byla, ale bolelo by mě, že nemůžu soutěžit s ostatními, víš?"

,,Chápu," přikývla, ,,ale chci, aby jsi věděla, že si moje statečná holka. Všechno to, co se děje podle mě zvládáš naprosto perfektně. A prosím, nenech se tím vším pohltit. I když to možná bolí sebevíc, nenech se tím složit na kolena."

,,Díky, mami..." šeptla jsem a cítila jak mi do očí vstupují slzy. ,,Já se snažím, opravdu se snažím, ale nejde to. Už nikdy nebudu chodit, běhat... Do toho to všechno s Martinusem..." zarazila jsem se, když mi došlo, že jsem prozradila víc, než jsem chtěla.

,,S Martinusem?" tázavě povedla své lehce namalované obočí. ,,Broučku, je něco, co bys mi chtěla říct? Jsem tvoje máma. Byla bych ráda, aby jsi ve mně měla důvěru a věděla, že mi můžeš říct opravdu cokoliv."

,,J-já..." polkla jsem knedlík v krku. Nikdy jsem neměla kamarádku, které bych se mohla svěřovat. A tak mi nezbylo nic jiného, než zkusit možnost, jenž se mi právě nabízela. ,,J-já... Vyspala jsem se s Tinusem."

Rychle jsem sklopila pohled, cítíc, jak se mi do tváři dere červeň. Máma se přisunula o něco blíž a přiložil svou ruku na mojí. ,,Myslela jsem si to."

,,Ne, mami... Ty to nechápeš," zavrtěla jsem hlavou, ,,my jsme byli přátelé s výhodami."

,,Jo takhle," na chvíli se odmlčela. ,,No, bylo to vaše rozhodnutí. A jestli jsi na to přistoupila, pak sis asi myslela, že je to správné. Nezlobím se na tebe nebo tak něco. Asi to nebylo zrovna nejhorší, co? Věřím, že kdyby byl Martinus špatný, nepokračovala by jsi v tom."

,,Víš... Upřímně já ani nevím, proč jsem do toho šla," nervózně jsem se usmála. ,,Možná proto, že mě už celou tu dobu přitahoval, jen jsem si to z nějakého důvodu nepřiznala..."

~🍍 Love pineapples 🍍~

Zlatíčka 🧡🤞

Sice bych se chtěla pokusit tuhle storku dopsat do konce tohoto roku 😱 kdyby se mi to však nepovedlo, moc vám chci poděkovat za ten uplynulý rok 💗 a všem vám přeji spoustu štěstí, lásky a úspěchů do toho nového 💞😘

🌹Ich liebe euch🌹