Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

17🎀

Abby

,,O bože," čelo jsem si opřela do dlaně a v předklonu se snažila vydýchat rozhodnutí, které právě vyšlo z mých úst. Nechápala jsem to. Jak jsem ze sebe mohla vyvalit něco tak závažného, aniž bych si to předtím pořádně nepromyslela? Co se to ze mě sakra stalo?

,,Hele..." Přejel mi Martinus dlaní po hřbetě. ,,Já tě vážně nechci k ničemu nutit. Klidně mi řekni ne, já to snesu."

Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla zadívat přímo do tmavých očí, hnědých jako čokoláda s největším množstvím kakaa. Během vteřiny, co jsem do nich upírala ty své modrošedé, jakýmsi pro mě neznámým způsobem zjihly, až se v nich objevily lesklé skvrnky a třpytily se v nich podobně jako se hvězdy odráží na vodní hladině. Kmitaly do stran a každou další sekundou jsem měla pocit, že se v nich začínám ztrácet čím dál tím víc. Tlukot srdce se mi pomalu zrychloval a doslova jsem cítila, jak mi hoří tváře. Měla jsem pocit, že mě ovládá nějakou neznámou silou, díky které jsem mu prostě nedokázala říct ne. Tak nějak jsem chtěla, ať je spokojený.

Radši jsem rychle odvrátila pohled a zamumlala: ,,To je dobrý, nějak to zvládnu."

,,Děkuji, jsi zlato," usmál se na mě svou andělskou tváří a krátce mě objal. ,,A teď pojď, trochu ti ošetřím ty odřeniny."

Bez řečí jsem se za ním vydala do koupelny, kterou za mnou následně zamkl a pokynul mi, abych se posadila na vanu. Mezitím zpod umyvadla vytáhl lékárničku.

,,Nohy si dej do vany, ať ti je můžu trochu opláchnout," posadil se vedle mě, vzal do ruky sprchovou hadici, přes kterou pustil vlažnou, čistou vodu, pomocí níž mi z odřených kolen vypláchl drobné kamínky a nečistoty. Na ránu pak napatlal trochu dezinfekce, což celkem zaštípalo, ale kousla jsem se do jazyka a pokusila se to nevnímat. Stejně naložil také s mými lokty, ty už naštěstí štípaly o něco méně. ,,Co máš se zápěstím?" Přitáhl si k sobě mou ruku, když jsem se chtěla zapřít o kraj vany, ale místo toho jsem pouze bolestně sykla.

,,Trochu mě pobolívá, ale to bude dobrý," pokusila jsem se vykouzlit úsměv, ale byl tak nucený, že by to rozeznal i beran. I navzdory tomu, jak opatrně se snažil mi zápěstím zakroužit, cukla jsem sebou, když mi prudká bolest projela tělem.

,,Bude to asi jen naražený," zkonstatoval po chvíli. Tón hlasu, který při tom použil, mě pobavil natolik, až jsem to nevydržela a rozesmála se. Zaraženě se na mě podíval. ,,Něco k smíchu?"

,,Zníš jako bys byl nejlepší doktor ve městě," ušklíbla jsem se. ,,Paradox je, že k tobě bych na vyšetření nikdy nešla..."

,,A proto tu teď se mnou sedíš..." doplnil mě s uchechtnutím. ,,Děvče, tvojí logiku často nechápu, ale tak to má asi být... Každopádně ti to stáhnu obinadlem a kdyby to neustoupí, asi to bude chtít rentgen."

,,Ty se fakt vyznáš," neodpustila jsem si další poznámku. ,,Můžu hádat tvoje budoucí povolání?"

,,Děti?" Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. ,,Je všechno v pořádku?"

,,Jo, mami, dobrý," protočila jsem očima, ,,a nejsme děti!"

,,A co tam vlastně děláte?" buď mě neslyšela nebo se to rozhodla ignorovat.

,,Abby se udělalo dost špatně, tak jsem ji pomohl přidržovat vlasy, zatímco zvracela," vyhodil ze sebe Martinus dřív než jsem vůbec začala přemýšlet nad nějakou výmluvou. Věnovala jsem mu vděčný pohled.

,,Aha... No a už je ti dobře, zlatíčko?"

,,Jo, mami, už je to o dost lepší," pronesla jsem s předstíraným chvěním hlasu.

,,Udělám ti čaj na žaludek a donesu ti ho do pokoje na noční stolek, ano? Až ti bude líp, běž si lehnout a zítra nemusíš do školy."

,,Dobře, děkuji," křikla jsem ještě, když vrzající podlala napovídala, že odchází. Když jsem si byla jistá, že sešla ze schodů zpátky do kuchyně, opřela jsem se zády o štěnu. ,,Ty jsi vážně profesionální lhář, Martinusi Gunnarsene."

,,A hlavně vášnivý milenec," prohrábl si své mastné, blonďaté vlasy. ,,Víš, že v tom případě tu budeme zítra dopoledne sami?"

,,My?" Pozvedla jsem obočí. ,,Tak ty snad půjdeš do školy, ne?"

,,Když řeknu, že jsem od tebe chytil tu nevolnost?" Zakřenil se, čímž odhalil řadu bílých zubů. ,,Měli bychom čas vyzkoušet naše nové kamarádství..."

,,Nadrženej idiote," odfrkla jsem si a opatrně si promnula obvázané zápěstí. Jen se opět usmál, část vlasů mi schoval za ucho, vlhkými rty mi věnoval krátký polibek na čelo a s přáním hezké noci odemkl koupelnu a vydal se do svého pokoje. Ani jsem mu nestihla poděkovat za odborné lékařské ošetření a už byl pryč.

Zapřela jsem hlavu o chladnou stěnu za mnou. Nechápu to. Nechápu nic. Cítím, že jsem se jakýmsi způsobem změnila. Ne, že bych vždycky byla ta nejhodnější holčička, která vyroste v poslušnou puberťačku, vždycky se bude s kluky pouze líbat a nedovolí jim nic jiného a nakonec si vezme muže, s kterým bude mít dokonalý vtah, několik dětí a umřou jeden druhému po boku. To proboha ne. Ale vždycky jsem měla své výhrady. Třeba nenechat se sbalit prvním debilem, co projde kolem. To se mi celkem povedlo. Zájem už o mně jevilo několik chlapců, ale vždycky jsem je vyhodila. Vždycky jsem se chtěla věnovat jenom běhu. A pořád chci. Toužím to dotáhnout co nejdál. Proto jsem si nechtěla hlavu zatěžovat zbytečnostmi jako jsou právě vztahy. Ale s Tinusem je to úplně jiné. Nechápu to. Díky jeho přítomnosti jsem ochotna zapomenout na všechna vlastní předsevzetí. Vlastně bojuju čistě sama proti sobě.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Wow... 😒👏
Další zcela nezáživná kapitola 😶
Jak já tohle dělám?!?! 😭
No, nic... Ale abych to mohla pořádně rozjet, další kapitoly budou zřejmě celkem podobné této 😐
Tak to jsem zvědavá, jestli to protrpíte 😅👌
Snad se aspoň trošku líbila 💖
🌹Ich liebe euch🌹