Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

38🎀

Abby

Něžně pohyboval rty proti mým, při čemž mě svými prsty jemně šimral ve vlasech. Dlaněmi přitisklými k jeho líčkům jsem ho pomalu hladila a neutrálním přístupem mu polibky oplácela.

,,Je mi líto, že tu nebudu," odtáhl se nakonec, nezapomenujíce mi věnovat ještě jednu krátkou pusu na špičku nosu. ,,Ale ten zápas je pro mě dost důležitý."

,,To je dobrý," zajedu mu rukou dovlasů a lehce je rozcuchám. ,,Nějak to přežiju."

,,Nechám ti něco v pokoji, jako na přivítanou," lehce se pousmál, naklánějíc se ke mně pro další polibek. V rychlosti jsem mu vlepila krátkou pusu. Věděla jsem, že mu to musím říct a kdy jindy, když ne teď? Slíbila jsem to Tinusovi a i já sama se vůči Macovi cítím provinile.

,,Macu..." zhluboka jsem se nadechla, vytvářejíc si už v hlavě věty, které mu hodlám říct. Najednou ale do pokoje vtrhla máma s úsměvem na rtech. Za ní hned nakráčel Kjell-Erik s Martinusem v patách. Ten krátce pohlédl na mě a Marcusem, jak sedíme jen pár centimetrů od sebe, dlaň jedné ruku vzájemně přiloženou k líčku toho druhého. Hned na to sklopil pohled k podlaze, zatínajíce pěsti. Neměla jsem čas nad jeho jednáním přemýšlet, neboť se máma nahrnula až ke mně a vmáčkla si mě do objetí.

,,Broučku," tiskla mě k sobě, až jsem místy měla problém s nádechem. ,,To jsem ráda, že už tě budu mít doma. Taky se už určitě nemůžeš dočkat, co? Ležet přes měsíc tady v tom bílém pokoji, no, já bych se z toho zbláznila."

Konečně se mi podařilo ji od sebe odtlačit. Na tváři mi pohrával menší nucený úsměv. ,,Však taky, že se tak málem stalo. Ani nevíš, jak strašně se těším, až budu zase u sebe v pokoji ve své vlastní posteli."

Nervózně se usmála. ,,Víš, zlato, trochu se to doma za ten měšíc a půl změnilo, ale věřím, ž se ti tam bude líbit."

*

,,Máme všechno?" rozhlédla se máma po pokoji, aby zjistila, jestli zde nezůstalo něco, co by zapomněla zabalit do mé velké sportovní tašky. Já už jsem dávno seděla na vozíku kousek od dveří a jen ji pozorovala, jak sbírá všechny mé věci. Martinus, který stál hned za mnou, mě už nějaký čas hladil po vlasech, při čemž jsem měla pocit, jako by si sám neuvědomoval, co dělá. Prostě jen automaticky jednal. Nijak mi to však nevadilo, bylo to naopak dosti příjemné.

,,Aaaa, to jsem rád, že jsem vás ještě zastihl," vešel do pokoje bez klepání doktor, věnujíc mi povzbuzující pohled. ,,Paní ... Mám pro vás ještě pár informací. V momentě, kdy dostaneme všechny výsledky, zavolám vám a domluvíme se na schůzce. Zde máte ještě veškeré papíry pro pojišťovnu. Vzhledem k okolnostem nehody, si myslím, že za invalidní křeslo nic platit nebudete. Zbytek už projednávejte s nimi."

,,Proč by jsme měli kupovat vlastní vozík?" nechápavě jsem si ho přeměřila pohledem. ,,Říkal jste, že tenhle si můžu půjčit od nemocnice po celou dobu rehabilitací a až začnu zase chodit, jen vám ho vrátíme."

Sklonil se ke mně. Odpověď na mou otázku mi však nedal. ,,Pevně se drž, holka," jemně mi pročechral vlasy. ,,Jsi velká bojovnice, co? A srdce máš na správném místě. Před nemocnicí tě čeká kupa novinářů, jen aby s tebou mohli udělat rozhovor. Pokud ale nechceš, můžu jim říct, že v rámci zdravotního pohledu to sám nedovoluji."

,,Děkuji, to by od vás bylo milé," přikývla jsem, když mi hlavou probleskla přestava, jak na mě míří kamera, u pusy mám mikrofon a odpovídám na všechny dotěrné dotazy, které nemají žádné hranice. Žaludek se mi z toho málem převrátil o 180 stupňů.

Uniknout z nemocnice, aniž by nás při tom nezastavil alespoň jeden novinář se však následně ukázalo jako zcela nemožné. Před hlavním vchodem jich bylo tolik, že Tinuse napadlo, abychom zkusili nějaký boční. Ten byl však novináři okupován stejně jako ten předešlý. Nakonec nás v vedli ven vchodem pro personál. Venku už v autě čekal Kjell-Erik. Stačilo jen složit  vozík do kufru a mohli jsme konečně vyjet.

Krajina za okénkem auta ubíhala a já od ní nemohla odtrhnout oči. Přece jen, představte si, že přes měsíc ležíte zavření na nemocničním pokoji, neustále se stažený i roletami, které si ani nemůžete rozhrnout, protože k nim prostě ani nedojdete.

A v tu chvíli, jakoby mi to všechno najednou došlo. Jestli se už nepostavím na nohy, nebude to jen o tom, že nebudu moct běhat. Bez cizí pomocí se ani sama nedostanu do svého pokoje, na nějaké sprchování můžu zcela zapomenout, bude mi muset stačit jenom vana a fakt, že mi někdo bude pomáhat se dostat do ní a ven. Dále si jen těžko budu hledat práci, protože kdo by zaměstnal člověka, kdo se neobejde bez denní pomoci někoho jiného? Vždyť se ze mě klidně může stát mrzák.

Rychle jsem zamrkala, abych zahnal příval slz, který se mi nevyhnutelně vkrádal do očí. Nevím, jak, no, vždycky nějak dokáže vycítit, že se něco děje. Vyhledal moji ruku a něžně, avšak povzbudivě ji stiskl. Nedokázala jsem se na něj otočit, jinak bych se nebránila, vpadla mudo náruče a rozvlykala se. Věděla jsem však, že mu to nevadí, proto jsem jen dál sledovala výhled z okýnka.

Když mě Martinus vzal do náruče, aby mě přenesl na vozík, přála jsem si, aby mě už nikdy nepustil. Vědomí, že je tak blízko mé příjemně šimralo v břiše, díky jeho zdatnému tělu mi nebyla zima, ba naopak. A to ani nemluvím o té nádherné vůní, která z něj vycházela a příjemně mě dráždila v nose. Bohužel, mé přání vyslyšeno nebylo. Hned, když mě posadil na ono křeslo, které se teď na dlouho dobu má stát mým každodenním společníkem, ovanul mě chlad.

O něco málo později jsme však už byli uvnitř domu. Vždycky v něm byly všechny místnosti rozlehlé, proto jsem se ani ne divila, když jsem i s vozíkem dostala bez problémů až do obýváku.

,,Vítej doma, Bie," usmál se Tinus, šeptajíc mi ze zadu do ucha.

,,Tak co? Chceš se podívat do svého nového pokoje?" objevil se po mém boku Kjell-Erik, objímajíc mámu kolem pasu.

,,N-nového pokoje?" nechápavě jsem je všechny sjela pohledem. ,,Na co nový? Mám přece svůj starý, ne?"

,,Víš, Abby," zkousla si máma nervózně ret. ,,To jsou ty změny, o kterých jsem včera mluvila. Bylo by moc náročné dostávat tě k tobě do pokoje. Je to něco přes patnáct schodů i s mezipatrem. Proto jsme vymysleli tuhle alternativu. Kjell-Erik s kluky přestavěli původní pokoj pro hosty na tvé nové království."

Zůstala jsem na ni zaraženě zírat. ,,Takže už ani vy nevěříte, že se znovu postavím na nohy?" nechtěla jsem, aby můj hlas zněl tak ublíženě, ale nedokázala jsem to ovládnout.

,,Abby," položila mi máma ruku na rameno. ,,Je to složitější. Nejde jenom o to, jestli věříme nebo nevěříme. Radši si nechci myslet nic, dokud nebudu mít stoprocentní jistotu. Ale i kdyby ty testy nedopadly špatně, bude to trvat, než budeš zase znovu chodit. Tohle je jenom prozatimní. Jestli se to pak přece jen vrátí do starých kolejí, klidně se budeš moct do svého starého pokoje zase vrátit."

,,Nechtěla by ses do něj aspoň podívat?" navrhl mi Kjell-Erik. Na tváři mu hrál nepatrný úsměv, ale v očích se lesklo zklamání. Něco pro mě udělal, ale já to ani nedokážu ocenit. Nejraději bych si nafackovala.

Rychle jsem přikývla, na což mě Tinus převezl přes obývací pokoj k menší boční chodbičce, na jejímž konci se za dřevěnými dveřmi měla nacházet moje nová místnost.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Snad se líbila 🙏😌
Asi byla trošku nudnější, ale tak by to následujících pár kapitol mělo být pořád 😶
Chvilku bude trvat, než se propracuju dál 🙊
Tak tedy dobrou noc 😘😴
🌹Ich liebe euch🌹