Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

15🎀

Abby

Krok po kroku jsem se pomalu posouvala školní chodbou, učebnice přitisklé k hrudi. Už dávno bylo po konci vyučování, to byl zcela jistě důvod, proč již byly zdejší prostory pusto prázdné. Kdyby bylo všechno na mně, taky bych tu už netrčela. Ale neboť máma přišla na to, že i na vzdory jejímu zákazu si chodím sem tam zaběhat, domluvila mi dobrovolnou brigádu ve školní knihovně, kde je shodou náhod knihovnicí její dobrá kamarádka. Teď tedy musím každý den po škole uklízet a rovnat knihy podle autora, které studenti nechávají jen tak pohozené po stolech. A to ani nemluvím o prodlouženém zarachu.

Už jsou to téměř tři týdny od noci, kdy jsme se s Martinusem vyspali a musím přiznat, že se za tu dobu skutečně nic nezměnilo. Doma spolu sice mluvíme při večeři, klidně se koukneme i na nějaký film- i když to spíš pouze výjimečně-, když jsme však v nějaké společnosti, najednou je ze mě vzduch či něco stejně nezajímavého. Ale už jsem si zvykla. Ani jsem se nepokoušela čekat něco jiného, normálního. U Martinuse rozhodně ne.

Zase jsem se do svých myšlenek zabořila natolik, že jsem do někoho nečekaně narazila, až mi všechny učebnice vyklouzly z rukou na podlahu. Frustrovaně jsem si povzdechla, když mi pohled zapadl do Tobiasových tmavě modrých očí a došlo mi, že tenhle idiot mi knihy zřejmě neposbírá. Proto jsem se pro ně sehla sama, pobrala je do rukou a otáčela se, abych se mohla opět rozejít.

,,Nespěchej tak!" zarazil mě svými prsty, které obmotal kolem mého zápěstí a škubl jím. ,,To, že se mi ani neuráčíš omluvit se pokusím nějak přehlédnout, ale svou výhru si odejít nenechám."

,,Prosím?!" nechápavě jsem pozvedla obočí, i když jsem tak nějak tušila, o jaké výhře je vlastně řeč.

,,Vyhrál jsem tě," ušklíbl se, pomalu si oblizujíc spodní ret.

,,Už několikrát jsem vám říkala, že s tou vaší hrou nechci mít nic společného!" pronesla jsem již podrážděně. Vyškubla jsem se z jeho sevření a pokračovala v cestě, nechávajíc ho za sebou.

,,Tak proč jsi teda dala Gunnarsenovi, co?" křikl na mě. Přesně, jak doufal- cukla jsem sebou a ztuhla přímo v pohybu. Koutek pravého oka mi škubal, jak se mi všechno honilo hlavou. Zhluboka jsem dýchala za účelem pokusit se zklidnit vztek, který mi proplouval celým tělem.

,,A co sis jako myslela?" došel mě mezitím Tobias a opět mě hrubě chytil za zápěstí. ,,Že by s tebou vlezl do postele jen tak? Ne, kamarádko, kdepak. Potřebovali jsme otestovat někoho nového- chápeš, staré holky jsou už ohraný- a Tinus měl holt tu smůlu, že si tě vyhrál. I když po tom, co popisoval to zas až tak hrozný nebylo..."

,,Nech mě!" škubla jsem rukou, abych ho setřásla. To se mi však tentokrát nepovedlo.

,,Žádný takový!" zasyčel mi přímo do ucha. ,,Už vím, jak se ti to líbí a hodlám zjistit, jestli jsi skutečně tak dobrá."

Tahal mě na parkoviště ke svému autu, aniž by bral ohledy na mé nesouhlasné vzpouzení. Možná mám dobrou kondičku, ale na kluka, který na těle nemá skoro nic jiného než jen vypracované buchtičky, jsem neměla. Povedlo se mu dostat mě až na sedadlo spolujezdce, na což si sedl za volant a nastartoval.

,,Ber to takhle," objevil se mu na tváři nepěkný úsměv, ,,aspoň tě beru ke mně domu, aby to pro tebe bylo pohodlné."

Přemohla jsem zvracení a trochu se uklidnila. Když budu panikařit, moc toho nevyřeším. Bez řečí jsem sledovala kudy to vůbec jedeme, abych pro jistotu věděla, kam utíkat. Když jsem rozeznala křižovatku jen dva bloky od našeho domu, rozhodla jsem se. Jestli ne teď, kdy tedy?

Pohledem jsem zabrouzdala k Tobiasovi. Jako správný řidič si hlídal cestu před sebou. A přesně toho jsem se rozhodla využít. Moc jsem nepřemýšlela. Jediný, co, tak jsem chtěla vypadnout. I když auto bylo celkem slušně rozjeté, hbitě jsem se odpásala, otevřela dveře a doslova vyskočila ven. Byl to dost tvrdý náraz. Nějakou dobu jsem se ještě kutálela po betonu než jsem se zastavila a pocítila hroznou bolest hlavy. Určitě jsem měla odřené přinejmenším kolena, na lokty jsem se ani neodvažovala podívat. Přes to všechno jsem se však rychle zvedla a běžela nad všechny moje síly. Až když jsem stála na chodníku před domem, ohlédla jsem se a konečně si mohla bezstarostně oddechnout. Trochu jsem se oprášila od prachu a zpod rohožky vytáhla náhradní klíč. V předsíni jsem si pak zula boty, v zrcátku si trochu poupravila vlasy a hmátla po nějaké obyčejné mikině, jenž ležela na věšáku, abych zakryla podřené končetiny.

,,Abby? To jsi ty?" ozvala se z kuchyně máma, když jsem se tiše snažila proplížit do svého pokoje. Povzdechla jsem si, nahodila falešný úsměv a vešla do místnosti. Pohled mi hned spadl na blonďáka sedícího vedle mámy. Zatoužila jsem uchopit jeden z nožů, kterým běžně krájíme pečivo a zabodnout mu ho někde hluboko do nohy. Přemohla jsem se však a pokynula máme, co po mně chce.

,,Ehm... Budeš večeřet?" celou mě sjela pohledem. Nejspíš mému neprofesionálnímu maskování nevěřila, ale neptala se. A za to jsem ji tentokrát byla opravdu ráda.

,,Ne, díky," polkla jsem a snažila se neznít až moc zlomeně, vystrašeně. ,,Já nemám hlad."

,,Vážně ne?" pozvedla obočí. ,,Udělala jsem tvůj oblíbený těstovinový salát..."

,,Tak mi ho schovej na zítřek, jo?" pokusila jsem se pousmát a pohledem při tom nezabloudit k Tinusovi, i když jsem moc dobře věděla, jak mě pečlivě sleduje. Máma jen tiše přikývla, na což mě konečně propustila. Oddechla jsem si, ale schody do patra vyskákala téměř po čtyřech. Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a nezapomněla je zamknout. Opřela jsem se o ně zády, zběsile lapajíc po dechu. O něco později jsem se přesunula k posteli, hlavu zabořila do polštářů a nechala na povrch vybublat emoce zlosti, zklamání a strachu.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Hohohoouuuu 😁
Tak jsem se vám z tábora vrátila téměř celá 😊 jen rameno mám v háji, jinak cajk 😂🤘
Ale to by bylo popisování na dlouho... 😶
Každopádně nechápu, kde se zas těch 14 dní podělo 😭
Už teď mi to hrozně chybí 🙈💔
🌹Ich liebe euch🌹