Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

40🎀

Abby

Následující dva týdny byly celkem dost vyčerpávající. Snažila jsem se skamarádit s mým novým každodenním společníkem. Po pár dnech se však ukázalo, že to není zrovna dvakrát lehké. Najednou se nepřítelem stával i obyčejný práh a trvalo mi přibližně týden, než jsem se přes něj naučila bezpečně dostávat. Mnohdy mi dělalo problém se třeba jen vytočit v pokoji, abych se dostala kam potřebuji.  A to už jsem se opravdu začala těšit na to, až se znovu postavím na nohy a zbavím se onoho otravného křesla.

A to ani nemluvím o nekonečné nudě, kterou jsem den co den prožívala. Martinus musel dopoledne do školy, proto jsem povětšinu času zůstávala u sebe v pokoji, zabavujíc se sledováním filmů a seriálů. Když se pak odpoledne vrátil, většinou jsme spolu projeli učivo, které probrali, abych nebyla až moc pozadu. Když jsme skončili, byl tak akorát čas na večeři.

,,Dobré ráno," pozdravila jsem, když se mi po nějakém tom čase konečně podařilo dostat do kuchyně na snídani. Všichni mi pozdrav příjemně oplatili, Martinus k němu dokonce připojil i jeho milý ranní úsměv.

Máma ke mně přistrčila talíř plný lívanců, na což jsem se do nich s chutí pustila.

,,Zlato," oslovila mě po chvíli, když jsem v sobě měla už víc než půlku talíře, ,,volal mi doktor. Mají už všechny tvoje výsledky, tak mě prosil, aby jsme se dneska stavili."

,,Tak na co čekáme?!" trhla jsem sebou. Najednou mě zcela přešla chuť k jídlu. Co nejdřív jsem chtěla slyšet následující postup léčby. Možnost, že bych neměla chodit už vůbec, jsem sama sobě ani neuměla připustit. Byla jsem si jistá, že je zcela nemožná.

*

,,Slečna Streistvordová?" vykoukla ze dveří blonďatá hlava mladé sestřičky. Máma přikývla a uchopila můj vozík, aby mě mohla dotlačit až do ordinace. Na vysoké kožené, kancelářské židli seděl mně už velice známý doktor. Na nose měl nasazené své kruhové brýle a jeho prsty zběsile kmitaly po klávesnici stolního počítače.

,,Ahh, Abby, zdravím. Můžete se posadit," pokynul k dvoum židlím přímo naproti němu. Rozhodla jsem se nebrat si jeho nabídku osobně. Určitě to neřekl naschvál, pravděpodobně si ani pořádně neuvědomoval svá slova, jak byl zabraný do práce na svém přístroji.

Máma mě dotlačila až před stůl a sama se posadila na nabízené místo. Když se doktor pohledem ujistil, že obě sedíme, natočil se na nás, pokládajíc lokty na stůl, aby se o ně mohl opřít, zatímco se k nám nakláněl.

,,Budu vám vděčná, když to vezmete rychle a stručně," netrpělivě jsem se zavrtěla, věnujíc mu prosebný pohled, na který pouze lehce přikývl hlavou.

,,Dobrá tedy," prsty pravé ruky si podrbal neoholené strniště na bradě. ,,Na výsledky jsi čekala poměrně dlouho, že... Bylo to proto, neboť jsme potřebovali všechno pečlivě překontrolovat a probrat všechny přijatelné možnosti. Seděli jsme nad tím vším s kolegy opravdu dlouho, Abby. Snažili jsme se přijít na cokoliv, co by ti mohlo pomoc, bohužel se nám to nepovedlo. Je mi to moc líto..."

,,Co přesně tím chcete říct?" nespouštěla jsem zněj oči, které mě začínaly nepříjemně štípat.

,,Podívej..." otočil na mě obrazovku počítače s několik rentgenovými snímky. ,,Toto je tvá páteř hned po nehodě," ukázal na světlá místa. ,,Vidíš? Tohle všechno jsou tvé zlomené obratle. A tady je tvá mícha, poničená přesně v místě tzlomených kostí. Když jsme tě operovali, podařilo se nám kosti srovnat, avšak míchu jsme museli nechat, aby se zregenerovala sama. Částečně se jí to povedlo, ale už nikdy nebude jako dřív. Snaží se sice pracovat jako normálně, ale je oslabená. Proto třeba cítíš dotek nebo můžeš s nohama částečně hýbat, ale nedokáže zajistit, aby ses sama postavila. Na tohle těch pár málo sil, co jí ještě zůstaly, bohužel, nestačí."

,,Takže už skutečně nebudu nikdy chodit?" dostala jsem ze sebe, zcela zadržujíc dech.

Se smutkem v očích zavrtěl hlavou. ,,Pokoušeli jsme se přijít na způsob, kterým bychom ti míchu zpevnili a dodali ji pevnost, všechno se nám ale zdá příliš riskantní. Máme strach, aby jsme ti dalšími oprecemi spíš neublížili, než pomohli. Už teď je zázrak, že jsi přežila a neochrnula úplně. Možná to tak nezní, Abbygail, ale máš obrovské štěstí..."

Nechtěla jsem ho dál poslouchat. Jak může mít někdo, kdo celý zbytek života stráví připoutaný na invalidním vozíku, štěstí?! Už nikdy si sama nedojdu z pokoje do kuchyně, abych si z ledničky vytáhla plechovku dietní koly. Sama se nedostanu ani do školy, budu muset být vázaná na někoho, kdo mi bude pomáhat. Vždycky budu v něčem omezena. Bez výtahu nepřekonám ani schody. A co je hlavní, už nikdy si nezaběhám, nepocítím vítr ve vlasech a vlnu adrenalinu, která mi při těch chvílích proudila krví... A tomu on říká štěstí?!

,,Můžu už jít?" zatla jsem čelist, abych se ovládla a nevyjela na něj. Mísily se ve mně všechny pocity smutku, zklamání a vzteku.

,,Jistě," přikývl a vložil do svého pohledu odstín soucitu. ,,Jen bych si ještě potřeboval popovídat s tvojí matkou. Ale jestli už tu nechceš být, můžeš klidně počkat v čekárně."

Přikývla jsem, na což mi sestřička pomohla dostat se na chodbu. Byla plná lidí, což následně zkazil veškeré mé plány se vybrečet, vykřičet, prostě udělat cokoliv, jen abych se zbavila bolestivého tíživého pocitu. Nakonec jsem tedy jen sklopila hlavu a pevně stiskla víčka k sobě.

Nebudeš chodit. Nebudeš běhat. Stal se z tebe mrzák. Všem teď budeš jenom na obtíž. Nikdo tě nebude chtít. Nikdy si nenajdeš někoho kdo by tě miloval. Protože, proč by někdo chtěl člověka, který přidělává jenom samé starosti?! Mrzák... Mrzák... Mrzák... Nebudeš už nikdy běhat...

,,Bie?" ozval se vedle mě chraplavý něžný hlas a hned na to jsem pocítila, jak někdo zaujal místo na blízké sedačce. Pootevřela jsem oči a zahleděla se do jeho tmavě hnědých kukadel, plných chvějících se jiskřiček. ,,Spěchal jsem ze školy, jak nejrychleji jsem dokázal," šeptl, ,,tak co?"

Nedokázala jsem ze sebe dostat jedinou větu. Bylo mi jasné, že kdybych se o to pokusila, zlomí se mi hlas a před všemi se tu složím. Depresivní myšlenky mě vnitřně svíraly a postupně uhasínaly ten malý plamínek štěstí, který mi ještě zbýval. Proto jsem jen bez řečí zavrtěla hlavou.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ahoj, ahoj ☺️🤞
Tak tady máte další kapitolu ♥️
Jaký máte zatím týden? 😁
Já teda dost nabitý...
Nejprve koncert z hudebky, zítra mě čeká šluskolona, do toho zas škola... 🤦🏻‍♀️😶
No škoda slov 😂😅
Snad se aspoň kapitola líbila 😜💕
🌹Ich liebe euch🌹