Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

34🎀

Abby

Ten moment, kdy jsem přišla k sobě si pamatuji sakra dobře. Cítila jsem se, jako bych snad měla zlomenou každou kost v těle. Špatně se mi dýchalo. Místnost, v níž jsem ležela nebyla vyvětraná snad celé dny. Nejhorší však bylo, že jsem se nemohla ani pohnout. Jako by mě něco pevně drželo v jedné poloze. Ruce jsem měla k posteli dokonce přivázané řetězy.

Zpanikařila jsem. Prudce jsem otevřela oči, při čemž mě málem oslepilo ostré světlo nad mou hlavou. Chvíli mi trvalo, než jsem svůj zrak přizpůsobila okolí. Chtěla jsem pootočit hlavou, ale kolem krku mě svíral nákrčník, jenž mi můj nápad nepříjemně znemožňoval.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně úplně bezmocná. Ležím kdo ví kde, připoutaná k posteli, s hlavou zafixovanou tak, že mé oči směřují rovnou do jasného bílého světla stropní žárovky. K tomu všemu mě bolelo snad celé tělo. Nijak jsem to neovládala, prostě mi z očí začaly vytékat slzy.

Chtěla jsem sebou trhnout, když jsem pocítila, jak mi po hřbetě ruky přejela něčí horká dlaň, ale zabránily mi v tom polštáře a různé deky vyskládané všude kolem mě. Nemohla jsem se ani podívat, kdo to tu se mnou je. A proto jsem byla víc, než jen ráda, když se v mém zorném poli objevila známá hlava plá rozcuchaných blond vlasů.

,,Shhh... Neplakej, všechno je v pořádku," pohladil mě palcem něžně po líčku, ze kterého tak setřel část mých slz. ,,Všechno je v pořádku, Bie."

,,K-kde to... jsem?" pokusila jsem se ze sebe dostat, avšak můj hlas zněl poněkud skřípavě zadrhaně.

,,Neboj se," lehce se usmál, při čemž jsem si nemohla nevšimnout vlhkosti v jeho očích. ,,Ležíš v nemocnici, Bie. Měla jsi vážnou nehodu. Museli tě operovat."

Pomalu se mi začínaly vybavovat střípky všeho, co se odehrálo. Vím, že jsem držela malou holčičku, kterou mi Tinus pomohl zachránit. Poslední, co si pamatuji, je, jak padám prostorem, všechno se kolem mě míhá jako v nějakém filmu a vítr mi sviští v uších. Už už jsem se nadechovala, abych něco řekla, ale přiložil mi ukazováček ke rtům a mírně zavrtěl hlavou.

,,Ne, Abby, nic neříkej. Doktor říkal, že jsi ještě moc slabá. Teprve včera tě odpojili od přístrojů a celou tu dobu čekáme jen na to, kdy se probudíš. Víš, spala jsi moc dlouho. Je mi jasné, že máš spoustu otázek, ale teď není zrovna nejvhodnější doba na to, abych ti na všechny odpověděl. Musíš odpočívat a ne zatěžovat si hlavu starostmi."

Jak jen to bylo možné jsem přikývla. Lehounce zvedl koutky úst do úsměvu, při čemž se ke mně pomalu nahl a věnoval mi letmý polibek na čelo.

Martinus

Uběhly čtyři dny od toho, co se Abby probudila. Po celou tu dobu ji doktoři stále nechávali ležet v zafixované pozici, prý, aby měli jistotu, že páteř bude skutečně v pořádku. S nákrčníkem pod bradou se Bie těžce mluvilo, proto to povětšinou byly tiché návštěvy. Sem tam jsem ji přečetl něco z knížky, kterou jsem našel v jejím pokoji na nočním stolku.

Dnes by jí měly všechny fyxační materiály sundat a převést na nový pokoj. Upřímně jsem za ní rád. Podle výrazu v jejích očích takhle celé dny ležet určitě nebylo zrovna příjemné.

,,I když jste již na běžném lůžku, prosil bych vás, aby jste se snažila co nejméně namáhat a pokud možno si zatím vůbec nesedat bez pomoci," oznámil nám ještě doktor, než opustil nemocniční pokoj.

,,Teresa s tátou přijedou až později," vysvětlil jsem, když jsme v pokoji zůstali sami. ,,Chtějí ti prý udělat radost, tak ti přivezou něco dobrého."

Opatrně se na mě usmála, což jsem ji hned oplatil. ,,Tinusi..." zahleděla se mi přímo do očí. ,,Jak dlouho jsem byla v kómatu?"

Tiše jsem si povzdechl. ,,Skoro tři týdny, Bie. Doktoři říkali, že na druhou stranu je to dobře. Nemuseli se bát, že by ses pohla a ohrozila tak stav svojí páteře. To byl taky důvod, proč tě k té posteli připoutali. Měli obavy, aby si nezačala vyšilovat, kdyby ses probrala."

Pohled upřela na své spojené ruce v klíně. ,,A co ta malá, je v pořádku?"

,,Víc než to," usmál jsem se od ucha k uchu. ,,Ale vděčí ti za život, Bie. Už tady několikrát byla i se svými rodiči a chtěli tě vidět. A nebyli jediní..."

,,Ne?" tázavě pozvedla obočí.

,,Jsi slavná, Bie," chytl jsem ji za ruku, kterou jsem hned na to stiskl. ,,Je to teď všude. Všichni tě znají. Internet je plnej povzbudivých zpráv, aby ses co nejrychleji uzdravila."

,,Ale jdi ty," zčervenala.

,,Je to tak," přikývl jsem. ,,I král o tobě před médii promluvil. Jako o Dívce, která byla ochotná riskovat vlastní zdraví, aby zachránila dítě.  A já s ním musím souhlasit. Je z tebe hrdinka, zlato."

,,Tini?" něžně mě chytla za bradu, když jsem nedokázal udržet oční kontakt a stočil pohled k zemi. Dolehl na mě pocit viny, že skoro celý jeden měsíc se o ní tak krásně mluví, všichni ji chválí a ona o tom nic neví.
,,Co se děje?" opatrně přemístila svou dlaň na mou líc a pomalu mě hladila po tváři.

,,Je to moje vina," šeptl jsem. ,,Nic z tohohle by se nestalo, kdybych po tobě nezačal bezdůvodně řvát..."

,,Kdyby to tak nebylo, neběžela bych do těch skal a ta malinká by teď byla dozajista mrtvá," zavrtěla hlavou. ,,Všechno má své výhody a nevýhody."

,,Promiň mi to," zašťípaly mě v očích slzy.

Chvíli mě jen tak pozorovala, dokud tiše nepromluvila. ,,Když mi bylo osm, táta začal mámu podvádět. Byl na ni ale opravdu dost hnusný. Klidně si ty ženské vodil domů a flirtoval s nimi přímo před mámou. Ta se pak vždycky zavírala v koupelně a tam brečela. Nechtěla přede mnou, abych z toho neměla trauma. Ale nebyla jsem blbá, bylo mi zcela jasné o co jde. A byla jsem zničená z toho, že ona sama byla tak bezmocná. A tak jsem se nějak rozhodla, že taková být nemůžu. Neukazuji lidem své emoce, protože nechci, aby se cítili tak jako tehdy já... Bože, ani nevím, jestli to dává smysl."

,,Částečně," přikývl jsem. ,,Ale to je na tom přece to krásné. Lidi, co tě mají rádi ti pomůžou nést tvé břemeno."

,,To možná ano, ale někdy je lepší, aby ses s tím popral sám, než aby jsi jiným lidem přidělával svoje vlastní starosti," pokrčila rameny. Chtěl jsem něco namítnout, avšak to už do pokoje vpadla Teressa s taťkou a krabicí donutů v rukou.

,,Kdo má chuť na menší svačinku?" usmála se a odložila krabici do nohou postele. Následně ještě zkontrolovala svůj telefon.

,,Pořád nic?" upřela na ni Abby svá modrá kukadla, ale v odpověď se jí dostalo jen záporné zavření hlavou.

,,Je mi líto, broučku," zavrtěla Teressa hlavou. ,,Snažím se mu dovolat už od té tvé nehody, ale pořád to padá jen do schránky. Nechala jsem mu už přes sto hlasovek."

,,To je dobrý, mami, i tak díky," pousmála se, avšak já si nemohl nevšimnout zklamání v jejích očích. Není divu. Kdyby na mě táta kašlal i v téhle těžké chvíli, nejspíš bych se z toho psychicky sesypal.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Woooowoouu 😁
zacharovaaa doufám, že jsi spokojená 🙈❤️
A tak stejně i vy všichni 😏
Trošku jsem to zkrátila, protože mi prošlo celkem na nic psát o tom, jak je tři tejdny v kómatu a tak... 😶🙄
No a nějak se nám do toho opět zaplétá Abbyin táta 😏
Copak asi bude následovat 🤔
No nic...
Hope you like it 💓
A dobrou noc 😘😴
🌹Ich liebe euch🌹