Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

37🎀

Abby

,,Abby? Máš tu návštěvu," nakoukla do pokoje sestřička, čímž přerušila chvíli, kdy jsme s Martinusem leželi vedle sebe s notebookem umístěným v nohou postele a zcela ponořeni do děje seriálu.

,,Cože?" nechápavě jsem na ni pohlédla, netušíc, kdo by zrovna za mnou chodil. Když přijde máma s Kjell-Erikem nebo Marcus, nikdy se neohlašují.

,,Přišel za tebou táta, můžu ho pustit dál?" vypustila z úst. Několikrát jsem zamrkala ve snaze připustit si její slova.

,,Táta?" přinutila jsem se do svého hlasu přimíchat tón ironie. Ve skutečnosti mi srdce poskočilo při myšlence, že si na mě vzpomněl. Přece jen jsem sestřičce řekla, ať ho za mnou pošle, nacož odběhla.

,,Nevěřím, že je tady," pohlédla jsem s užaslým výrazem na Tinuse, který mezitím stopnul seriál a odložil notebook na noční stolek.

Martinus

Smutně jsem se usmál. Těšilo mě vidět v jejích očích odstín radosti. Vypadala pak jako malá nevinná holčička. O to víc mě ale bolelo, že ji budu muset říct pravdu. Sice nechci, aby byla nešťastná a zklamaná, ale její táta k ní nebyl férový a bude lepší, když to bude vědět dřív, než se ji tady bude omlouvat, jak moc ho to mrzí, ale že on za to vlastně nemůže.

,,Tini? Děje se něco?" přivedla mě zpátky do reality svou hřejivou dlaní, jenž mi přiložila na líčko. Tiše jsem si povzdechl, schovávajíc její hebkou ručku do své dlaně. Zároveň jsem pocítil nepříjemný chlad, jen co mě její dotek opustil.

,,Bie..." netušil jsem, kde bych měl začít, ,,ani nevíš, jak nerad ti ničím tvou radost, samotného mě bolí ti to udělat, ale myslím si, že by bylo fér, kdyby k tobě byl aspoň někdo upřímný."

,,Cože?" naklonila hlavu lehce na stranu, nespouštějíc ze mě svá čistě modrá očka.

,,Byl jsem za tvým tátou," zašeptal jsem, až mě téměř nebylo slyšet. Dokonce jsem si zprvu myslel, že mi ani nerozuměla, neboť nějaký čas mlčela.

,,Kde že jsi byl?" prolomila však nakonec ono ticho překvapeným hlasem. Mlčky jsem ji sledoval, netušíc, co jí na to říct. Možná proto pokračovala dál sama. Nemohl jsem si však nevšimnout ostrého tónů jejího hlasu. ,,Můžeš mi říct proč?!"

,,Nezlob se, prosím," klopil jsem hlavu. ,,Prostě jsem jen chtěl vědět, proč se o tebe nezajímá. Co ho vede k tomu, že se na tebe vykašle, když na něj spoléháš. Ale hlavně mě zajímalo, z jakého důvodu nebere telefony, když se mu tvoje máma snaží dovolat a sdělit mu, že ležíš v nemocnici..."

,,Dobře," hluboce a krátce se nadechla, ,,a co jsi teda zjistil?"

Prsty jsem si projel skrz vlasy, které bych si mohl už konečně umít. Vypadají celkem mastně a taky na dotek jsou. ,,Bie, je mi opravdu líto, že se to všechno dozvíš... ode mě... ale... Byl na dovolené, na Havaji. Sám tomu říká služební cesta, ale byla s ním celá ta jeho rodinka. Vrátili se předevčírem, celí opálení. Schválně jsem se ho zeptal na tebe. Odpověděl mi, že se tě ptal, ale odmítla jsi jet s ním z důvodu, že je to na tak dlouhou dobu."

,,A tak mimochodem během řeči jsi mu řekl, že ležím v nemocnici..." dořekla poslední větu místo mě. Pohledem probodávala stěnu na druhé straně místnosti. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co za slova by ji pomohla tuhle pravdu přijmout. Nakonec jsem se odhodlal ji jen pevně stisknout ruku.

,,Vážně jsem ti nechtěl ublížit nebo tak. Jen si myslím, že by jsi to měla vědět a on ti to sám od sebe zcela jistě neřekne," schoval jsem ji pramen vlasů za ucho, jen co na mě znovu pohlédla.

,,Ne, díky," zavrtěla hlavou, ,,jsem ráda, že jsi mi to řekl. Aspoň mi to potvrdilo to, jaký ve skutečnosti je."

Hned na to se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Dotyčný ani nečekal na pozvání a prostě se dovnitř vřítil. S úsměvem od ucha k uchu se hrnul k Abby. Ten mu však že rtů zmizel v momentě, kdy si všiml mě. Nejprve si mě prohlížel, dokud jeho zaražený pohled nepřešel až do bodavého. Nebyl zrovna dvakrát rád, že mě tu potkal.

,,Zajdu si pro kávu, chtěla by jsi taky?" už už jsem se zvedal, natahujíc ruku po mikině, v níž jsem si schovával svou peněženku. Abby mi však hbitě obmotala své dlouhé prsty kolem paže a stáhla si mě zpátky.

,,Mohl by jsi tu zůstat?" její oči mě opravdu prosily, abych ji tu nenechávál samotnou.

,,Chtěl bych s tebou být na chvíli sám," zamračil se její táta. V ten moment jsem pocítil takový ten pocit uspokojení, když někomu škodolibě provedete něco, co se mu nelíbí.

,,Taky bych chtěla spoustu věcí," ohradí se Abby. ,,Ale tak nějak jsem si zvykla, že ne vždycky je dostanu."

,,Dlouho jsme se neviděli..." jakoby ignoroval její předešlou větu a vzal tenhle rozhovor za druhý konec. Avšak sám tak nahrál Ab do karet.

,,Páni, nepovídej," protočila očima. ,,Čím to asi bude?"

,,Promiň, zlato, měl jsem teď opravdu moc práce v zahraničí. Vrátil jsem se teprve v pondělí. Hned, jak jsem se dozvěděl, co se ti stalo jsem se pokusil všechno odložit a dostat se za tebou. Byl jsem tu už včera, ale nepustili mě dál než na informace."

,,To se nedivím," uchechtla se Bie. Ironie v jejím smíchu mi zvonila v uších. ,,Včera jsem totiž celý den lítala po tomhle špitále z jednoho oddělení na druhé, aby zjistili, jestli mám vůbec nějakou šanci se ještě někdy postavit na nohy. Byla jsem po tom tak unavená, že jsem usla ještě před večeří, víš?" na chvíli se odmlčela, jako by čekala na odpověď, které se jí však stejně nedostalo. ,,Vlastně co si to nalhávám?! Nevíš! A proč?! Protože si radši užíváš se svou rodinou někde na Havaji! A úplně zapomínáš na to, že já do tvé rodiny patřím taky!"

,,Aha," přikývl zabidávajíc do mě oči. ,,Takže chlapeček si pustil pusu na špacír..."

Bude to znít divně. Ale v tu chvíli jsem měl opravdu pocit, že mě chce chytit pod krkem. Cítil jsem, jak mě začíná polívat pot, neboť jsem si čím dál tím víc začínal být jistý, že to reálně udělá. Ve správnou chvíli mě však Abby chytla za ruku, což mě jakýmsi záhadným způsobem uklidnilo. ,,Jsem ráda, že mi to řekl. Teď už aspoň vím, jak mě vidíš. Možná jsem tvoje dcera, ale v vůbec se ke mně tak nechováš! Ale v pořádku, i já už mám novou rodinu, do které nepatříš. A jsem v ní mnohem šťastnější! Konečně mám 'tátu', co se mě aspoň zeptá, jaký jsem měla den, 'sourozence' s kterými můžu trávit volný čas! A to všechno zvládám i bez tebe! A teď tě prosím, odejdi. Odejdi a pokud to nebude extra nutné, nekontaktuj mě. Budeš šťastný ty i já. Výhodná výhra pro obě strany."

Protestoval, jak jinak. Pak se mi však konečně podařilo dostat ho z pokoje ven. Nezapomněl mi při tom, samozřejmě, pohrozit, že si mě najde a tak dále.

,,Všechno v pořádku?" vrátil jsem se zpátky za Ab, která vypadala, že se z toho všeho snad sesype.

,,Víš co? Asi bych si to kafe dala. A dost silné, prosím..."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Tak... Myslím, že jsem skvělá, ne? 😄
#ego🔝
Netuším, jak se mi povedlo vydat další kapitolu tak brzo, ale tak to je snad jenom dobře, ne? 😅
Dneska je taková delší, tak co? Líbila 😏
Tak tedy dobrou noc 😴💓
🌹Ich liebe euch🌹