Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

48🎀

Abby

,,Bie? Broučku, jsi vzhůru?" rozespale jsem se zavrtěla, otevírajíc oči. Dost jsem se lekla, že jsem i přes to viděla jen černo černou tmu. Trhla jsem sebou, hned mě však horká dlaň konejšivě pohladila po vlasech. ,,Shhh, to je v pořádku. Máš jen přes oči uvázaný šátek, aby jsi náhodou nepodváděla."

,,Cože?!" vystřelila jsem ruce vzhůru, abych se přesvědčila o jeho slovech. Prsty jsem přejela přes hebkou látku, jenž mi skutečně překrývala oči. ,,Co blbneš?!"

,,Všechno bude okay,jasný?" zašeptal mi přímo u ucha. Díky takové blízkosti jsem dokázala rozeznat, že se usmál. ,,Mám pro tebe připravené menší překvapení. Jen mi zkus trošku důvěřovat." Po kratší odmlce ticha dodal: ,,Je mi jasné, že to po tom všem asi nebude tak lehké, ale zkus to, prosím."

Potichu jsem přikývla, čekajíc, co se bude dít. Cítila jsem, jak si mě opatrně vzal do náruče, a aniž by mě položil do mého invalidního křesla, vynesl mě z pokoje. Vzhledem k šátku, jenž jsem měla na očích, jsem bohužel nic neviděla. Mohla jsem jen tušit, že mě posadil do auta, zapásal a sám si sedl na volné místo vedle mě. Když se auto rozjelo, nasadil mi na uši sluchátka a pustil do nich můj vlastní playlist One Direction. Odtušila jsem, že to bylo proto, aby se mohl bez problémů bavit s další osobou v autě. Nehrozilo tak totiž, že bych se dozvěděla něco, co bych neměla. To, že nejsme sami jsem usoudila podle toho, že Martinus sám řídit neumí. 

Nemám ponětí, jak dlouho jsme jeli. Měla jsem zavázané oči a u nějaké třinácté písničky jsem přestala počítat. Když jsme však zastavili a Martinus mě vytáhl z auta, tentokrát mě do vozíku posadil.

,,Teď se hlavně nelekni, ano?" zašeptal mi do ucha, když jsme zastavili a stáhl mi sluchátka dolů. Bez řečí jsem přikývla. Pomalu mi šátek rozvázal. V momentě, kdy mě oslepilo silné denní světlo se okolí rozburácelo hlasitým křikem a potleskem. Když jsem si už jakž takž zvykla, mohla jsem si pozorně prohlédnout stadion plný lidí. Všichni stáli a tleskali. Stejně jako sportovci na okruhu přímo přede mnou. 

Ohromeně jsem na všechno zírala, neschopná slova, jak jsem se snažila pochopit, co se to tu vlastně děje. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, až mi zrak padl na máu, Kjell-Erika, malou Emmu s Marcusem a Martinuse, jenž mi také tleskali. 

,,Dámy a pánové! Přivítejme všichni ještě jednou Abbygail Streistvordovou, jenž zde měla také stát a účastnit  se naší velké ceny. Osud ji tohle štěstí nedopřál. Nejsem však jistě jediný, kdo si myslí, že si tohle skutečně nezasloužila. Pojďme tedy společně uskutečnit její velké přání my, když sama bez pomoci nemůže!" ozval se moderátor, na což se aréna znovu rozezvučela.

,,Ale j-jak?" nechápavě jsem pohlédla na Tinuse. Ten se však jen usmál a mávl na dva soutěžící, kteří hned přiběhli blíž, chytili mě tak, abych jim přehodila ruce okolo ramen a vyzvedli mě. Poté se mnou přešli až ke startovní čáře, na kterou se seřadili jako všichni ostatní účastníci závodu. 

,,Velká cena může začít!" zvolal hlas moderátora. Hned na to začal chlápek s puškou v ruce odpočítávat, a když se dostal k jedničce, s výstřelem se mí podpěratelé vydali vpřed. Ohromeně jsem se ohlédla, abych zjistila, jak ostatní soutěžící za námi přizpůsobují krok, aby jsme se stále drželi před nimi. S překvapeným výrazem jsem sledovala okolí. Lidé opravdu celou dobu stáli a tleskali, div jim neupadli ruce. 

Na rtech jsem již měla široký úsměv. Nedokázala jsem pochopit, že to není sen. Bylo to tak neskutečné, až mi to vhánělo slzy do očí. Tolik lidí bylo ochotných vzdát se férového závodu, jen aby mi udělali radost. Mě, Abbygail Streistvordové, zcela obyčejné holce. Opravdu jsem se zase cítila, jako by se mé nohy dotýkali asfaltu, od kterého se pravidelně odrážely. Zase mnou proplouvala vlna adrenalinu a hlava se vyprazdňovala od nepříjemných myšlenek. Toto tempo si sice zdaleka nedalo přirovnat k tomu, které bych použila já, avšak běžela jsem. Běžela. Běžela... 

,,A naši závodníci se již pomalu blíží k cíli! Je to neuvěřitelné! Abbygail se stále drží v popředí!"

Před námi se objevila velká brána s nápisem CÍL, kde již stál Tinus s úsměvem od ucha k uchu a krátce na mě zamával. Blížili jsme se a každou další sekundou se můj úsměv zvětšoval. Docela mě překvapilo, že se mnou chlapci, jenž mě drželi neproběhli bránou. Ne, oni mě jen odhodili, abych stuhu nataženou přes celou délku strhla sama. A pak jsem skončila v jeho náruči.

Bylo to zvláštní. I když jsem ve skutečnosti neběžela, srdce mi bušilo a dech se zrychloval, když se mi zadíval přímo do očí. Lidé kolem nás ječeli a pištěli, ale já je vnímala jako nepatrný šum v pozadí. Najednou se téměř všechno zastavilo a utichlo. Už neexistoval žádný čas. Jen já, Tinus a naše rty, které bez varování spojil v jedny.

Zapadly do sebe jako dílky obyčejného puzzle. Můj tep se zastavil, ale hned na to jsem měla pocit, že se mi snad zblázní. Něžně mě líbal, přejížděl svými teplými, vlhkými polštářky po mých popraskaných rtech. Dech se nám mísil a způsobil mi po celém těle husí kůži. V břiše jsem měla zvláštní pocit, jako by se mi v něm roztrhl pytel s rojem motýlů.

Když se ode mě odtáhl, pomalým pohybem mě pohladil po tváři a potichu zašeptal. ,,Vyhrála jsi, Bie..."