Kiss Me, Idiot [Marcus&Martinus CZ] ✓

42🎀

Abby

,,Co vám v tu chvíli jako první problesklo hlavou?" zvedla ruku vyšší žena s vlasy černými jako havraní peří. Celý sál ztihl v očekávání na další odpověď. Marcus mi povzbudivě stiskl ruku, za níž mě celou dobu držel. Zhluboka jsem se nadechla. Tisková konference byla opravdu to poslední, co jsem chtěla zažít. Bohužel mi nic jiného nezbývalo. Nebyl den, kdy by u nás doma nezazvonila nějaká televizní stanice, jestli se mnou nemohou udělat rozhovor. Ti rozumnější nejdřív zavolali, stejně pak ale byli odmítnuti. Ale když jsem následně byla pozvána do samotného královského paláce, bylo mi jasné, že před tímhle už se neschovám. Marcus mě dokonce i přesvědčoval, abych do toho šla. Na druhou stranu jsem mu musela dát za pravdu, konečně by nám mohli dát pokoj.

,,Těžko říct," nasucho jsem polkla. ,,Myslím tím, že v takových situacích si ani neuvědomujete, jestli přemýšlíte nad tím, co děláte nebo co se vůbec děje. Poště jednáte..."

V reakci na to se přihlásila jiná žena, aby stihla položit svou otázku, než ji zase předběhně někdo jiný. ,,Dnes jste se setkala nejenom s králem, který vám udělil čestné vyznání, ale také s rodinou samotné dívky, jenž jste zachránila. Jaké máte z celého dne pocity? A jaké bylo vidět holčičku, kvůli které si ponesete doživotní následky?"

Zůstala jsem na ni zaraženě zírat. Zvláštní bylo, že mi ani moc nezáleželo na tom, jak špatně byla otázka položena. Normálně by se mě to nejspíš dotklo, avšak teď se mi myšlenky v hlavě začaly motat kolem celého dnešního dne.

×

,,Bude to všechno naprosto v pohodě, věř mi," usmál se na mě Marcus, rukou mi něžně zajíždějíc do vlasů. Pokusila jsem se vytvarovat na tváři spokojený výraz, ale nervozita už tak moc zaplavila mé tělo, že jsem toho prostě nebyla schopná.

,,Slečna Streistvordová, nemýlím se, že?" objevila se před námi žena v útlé dlouhé sukni a blonďatými vlasy svázanými do drdolu. Na vysokých podpatkách byla dokonce ještě vyšší než Marcus. Němě jsem přikývla, na což mi podala ruku a s úsměvem se představila. ,,Ellisa Aarøy, hlavní komorní norské královské rodiny. Dřív, než vás uvedu do sálu, kde vás král odmění za vaše činy a následně usednete k společnému obědu s jejími veličenstvy, chtěla bych vám říct, že vás skutečně obdivuji. Nejspíš to slyšíte z každé strany, ale opravdu k vám vzhlížím za to, co jste udělala. Ne každý by se tak zachoval."

,,Tak asi děkuji," rozpačitě jsem se na ni usmála.

,,Dobrá tedy," projela očima papíry, jenž celou dobu držela v rukou. ,,Teď k dnešnímu programu. Jako první vám král udělí vyznamenání. Pak nadchází společný oběd, jak s vaší rodinou, tak i s rodinou královskou a dovolili jsme si přizvat i dívku, kterou jste zachránila, a její rodiče. Následuje čas, kdy pro vás i oni chtěli mluvit a něco vám předat. No a na konec je na pátou hodinu připravena tisková konference. Je vám v programu něco nejasné?"

Zavrtěla jsem záporně hlavou. Na to nás uvedla do obrovského, zlatem zdobeného sálu. Prostředkem vedl jasně rudý koberec, po jehož stranách se vyskytovalo několik židlí, na nichž už seděli pozvání hosté, tedy členové parlamentu, zástupci nejvýznamnějších rodů a podobně.

Dovezli mě až před dva vysoké trůny. Na to Ellisa ustoupila stranou a poslala Mámu, Kjell-Erika a Marcuse sednout si na nejbližší volná místa. Ozvaly se famfáry, během kterých do sálu vstoupil král, po jeho boku se nesouc královna. V tu chvíli má nervozita vzrostla ještě víc.

*

,,To je Tinus," pohlédl Marcus na mobil, když mu začal vybrovat v kapse. Sledovala jsem, jak hovor přijal a poodešel kousek stranou, aby ho nikdo nerušil.

Trochu mě mrzelo, že tu dnes Martinus nebyl se mnou. Koneckonců to byl on, kdo mi pomohl se co nejlépe dostat ze všech tíživých pocitů. Ale co se dalo dělat. Dnes měl s Emily výročí a už nějaký ten čas měl koupené vstupenky na koncert nějaké rockové kapely, co Emily poslouchá. Sice je chtěl zprvu prodat, jen aby tu mohl být dnes se mnou, ale přemluvila jsem ho.

,,Abby?" zvedla jsem pohled ze svého klína, abych se mohla zadívat na malou dívenku z vlásky spletenými do svou rybích copánků. Nemusela jsem si ji nějak víc prohlížet, abych věděla, kdo to je.

,,Ahoj, Tari, jak se máš?" usmála jsem se na ni. Přistoupila o něco blíž a přiložila své ruce na ty mé, jenž jsem měla jen tak položené na klíně.

,,Celkem dobře... Ale nebýt tebe, tak to tak není," usmála se. ,,Zachránila jsi mě..."

,,Ale nebýt Tinuse, asi bych to úplně sama nezvládla," zavrtěla jsem hlavou, upravujíc ji neposlušný pramínek vlasů.

,,Tomu jsem taky chtěla poděkovat, ale nenašla jsem ho," povzdechla si.

,,On tu dneska není," zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale slibuji, že mu to vyřídím."

,,Abbygail!" trochu jsem sebou trhla, když mě kolem krku objala neznámá žena. ,,Bože, ani nevíš, jak je ti celá naše rodina vděčná. Vždyť nebýt tebe, už dávno nemáme tu naši praštěnou holku. Já nevím, jak bych ti měla dostatečně poděkovat. No, ono to snad ani nejde. A ty teď kvůli té naší zlobilce musíš trpět. Zachránila jsi ji, ale sama sebe jsi už nedokázala. Život někoho cizího ti byl milejší než tvoje vlastní štěstí. Bože, holčičko, kdyby byl tak každý jako ty..."

Doslova se mi rozbrečela v náručí. Tara mezitím ustoupila stranou a chytla se za ruku vysokého holohlavého muže, nejspíš svého vlastního tatínka. 

,,To nic," pohladila jsem její mámu po zádech, abych se pokusila ji aspoň trochu uklidnit. ,,Prostě jsem udělala jenom to, co mi říkalo srdce..."

×

Aniž bych si to uvědomovala, usmívala jsem se jako nějaký blázen. Ano, po dlouhých dnech jsem se konečně usmívala.

,,Nezlobte se, tohle je dost osobní otázka a odpovídat vám na ni nebudu..."

🍍 Love pineapples 🍍
Čau cau čau 😘
Tak tahle kapitola mi přijde třeba úplně nejvíc divná 😅🤷🏻‍♀️
Ale tak chtěla jsem to tam tak trošku zakomponovat... Ano to ještě bude mít v příběhu jistou roli 😁😋
Jinak bych tuhle storku chtěla dopsat do konce roku, neboť na nový rok plánuji úplně novou, tak mi držte palečky 🤞✊
Doufám, že se tahle nic moc kapitola aspoň trochu líbila 💖 a dobrou noc 😴🤭
🌹Ich liebe euch🌹