Mrtvá dívka

Fall down

Jsem tu opět s novým příběhem. Snad se vám zalíbí. Přikládám kratší kapitolu, jak to všechno začalo.

Mia Campbell

Všichni jsme už byli vyčerpaní, ale nemohli jsme zastavit. Bouře se rychle blížila a my se museli co nejdříve dostat do bezpečí. Já šla úplně na konci skupiny. Byli jsme k sobě kvůli bezpečnosti přivázáni provazem s metrovými odstupy.

Náš průvodce se zastavil a otočil se na nás. „Dávejte pozor! Tahle část je nebezpečná i když je hezké počasí. Našlapujte opatrně a nezastavujte," varoval nás důsledně a všechny si nás prohlédl, aby jsme si jeho slova vzali více k srdci.

Začal foukat ještě silnější vítr a spustila se hustá vánice. Na  instruktora jsem přes hustou mlhu neviděla. Dělala jsem malé a opatrné krůčky, jak nám bylo řečeno. Uslyšela jsem křupnutí, všimla jsem si kluka přede mnou, který se najednou zastavil a ani se nehnul.

„Řekl jsem, aby jste se nezastavovali!" křikl instruktor naléhavě, když si situace všiml.

Došla jsem pomalu k Peterovi a dotkla se jeho ramene. Škubl sebou, přičemž se ozvalo další křupnutí.

„Petere, musíš pokračovat," řekla jsem klidně i přes to, že jsem uvnitř vyšilovala.

Zatřásl hlavou. „Nemůžu, nejde to."

„Ale ano, stačí udělat už jenom jeden krok a jsi tam," řekla jsem povzbudivě, on mě ovšem neposlouchal.

„Já nechci umřít, Mio," zaskučel.

„Ty tady neumřeš. Nikdo tady neumře... Musíš jen udělat jeden krok, nemáš se čeho bát." Snažila jsem se ho uklidnit a sama chtěla těm slovům uvěřit. Pomalu jsem ztrácela naděje a uvnitř mě pomalu propukávala panika.

Zavál silný vítr a já si musela přešlápnout pravou nohou dozadu, čímž jsem se zapřela a zabránila tak pádu. S dopadem mé nohy jsem uslyšela třetí hlasité křupnutí. Peter se otřásl, silně se odrazil z ledové plošiny a zmizel někde v mlze. Ozvalo se dlouhé a silné prasknutí. Pomalu jsem přestávala věřit, že se odtud dostanu živá.

„Mio, musíš se dostat pryč z toho ledu. Teď mě poslouchej. Dopředu nemůžeš, je tu až moc poškozený led a další tlak by nevydržel... Takže se budeš muset odvázat."

Poslechla jsem našeho instruktora a opatrně se odvázala od ostatních. „Co dál?" optala jsem se rozklepaným hlasem.

„Dělej pomalé a opatrné krůčky zpět. Zastav až si budeš jistá, že stojíš na pevné skále!" Musel křičet, protože přes vítr, který nám hučel u uší, nebylo nic slyšet.

Přikývla jsem i když jsem věděla, že mě nikdo nevidí. Udělala jsem přesně, co řekl. Začala jsem pomalu couvat. Přes mlhu jsem neviděla na vlastní nohy. Za něco jsem zavadila levou nohou a následně ztratila rovnováhu. Dopadla jsem na zadek, načež se ozvalo nejdelší a to nejděsivější prasknutí, které jsem kdy slyšela. V hlavě se mi promítla vzpomínka na mojí mladší sestru, která mě tak urputně prosila, abych nejezdila. Teď lituji, že jsem na její slova nedala.

„Mio!!"

Nestihla jsem ani odpovědět a už se rychle řítila dolů mrazivým vzduchem.