Mrtvá dívka

Another nightmare

Omlouvám se, že je dnešní kapitola kratší a také není tolik záživná, ale nebojte se! Od příští kapitolky se vše rozpohybuje.

Celou dobu jsem přemýšlela nad Miou. Nebyla jsem ani tak vyčerpaná po fyzické stránce, ale spíše po psychické. Tíhou mi spadla víčka a já konečně po dlouhé době s klidem usnula. Teda do té doby...

Ocitla jsem se uprostřed ničeho. Ať jsem se podívala kamkoli, všude kolem byl sníh a hustá mlha. Z lesa, na jehož kraji jsem stála, se ozvalo prasknutí větvičky. Zbystřila jsem, ovšem přes všechnu mlhu jsem nic neviděla. Po několika minutách hledění do prázdna, jsem si všimla krvavé prouhy, která se v kontrastu bila se sněhem. Nevím proč, ovšem mé nohy mě táhly ke krvavé stopě mezi stromy. Když jsem došla na místo, všimla jsem si další krvavé skvrny, ve tvaru lidské dlaně, na kmenu vysoké břízy. Uslyšela jsem bolestivý výkřik. Instinktivně jsem se rozeběhla tím směrem, abych mohla osobě v nesnázích pomoct. Doběhla jsem na travnatý plácek, který byl obklopen vysokými stromy, v jehož středu stála dívka s tmavými vlasy. Mlha zde byla řidší. V ruce držela klacek, o který se unaveně opírala. „Halo?!" vykřikla jsem, načež se můj hlas ozýval stále dokola. Teprve až když ozvěna utichla, se dívka obličejem otočila na mě. Kulhavým krokem se vydala mým směrem a zastavila se několik metrů přede mnou. Vlasy měla spadlé do obličeje, který byl skoro stejně bledý, jako okolní sníh. Její pomněnkové oči mě prázdně skenovaly. Do očí se mi nahrnuly slzy. „Mio," vydechla jsem a natáhla k ní ruku, doufajíc, že se jí budu moct dotknout. Dívce tíhou spadla hlava. Vyčerpaně zavřela oči. „Megan," šeptla tiše. Téměř jsem jí neslyšela, ovšem z jejího hlasu bylo poznat, jak jí to bolí. Celou levou nohu měla zkrvavenou a z otevřené rány jí trčela zlomená kost. Vypadala zoufale. „Já už nemůžu," vydechla opět, s čímž ke mně zvedla své oči, které měla podlité krví. Z ničeho nic se opět začala objevovat mlha, až jsem zničenou dívku ztratila z dohledu. „Mio!"

Můj vlastní výkřik mě vzbudil. Celá postel byla propocená. Po tvářích mi začaly téct proudy slz a já si zajela rukama do vlasů. Dveře od pokoje se rozlítly. Stála v nich naprosto vyděšená Bethany, která okamžitě, co mě uviděla, přeběhla ke mně a konejšivě mě objala.

„Ššš, to bude dobrý, Megan," zašeptala mi do vlasů a ještě pevněji mě sevřela, div si něco nezlomila.

Byla jsem v šoku. Takovéhle sny se mi zdají čím dál častěji a připadají mi živější, než kdy dřív. Jako bych tam opravdu byla. Na rukách se mi objevila husí kůže a chlad, který mnou projel, mě donutil se otřást. Rty jsem semkla v úzkou linku a objala Bethany nazpět.

„Zase jsem ji viděla," šeptla jsem jí do ramene, které měla promáčené od mých slz. „Ona trpí."

„Ne, Megan. To si s tebou jenom hraje psychika. Miu už nic nebolí." Konejšivě mě pohladila ve vlasech a dala mi pusu na spánek. Takhle by mě měla utěšovat mamka, ne moje nejlepší kamarádka. Ale kdybych teď byla doma, mamka by se ani neobtěžovala se přijít podívat, zda mi nic není. „Chceš prášek?"

Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Ne, jsem potom strašně unavená."

„Potřebuješ spánek, jak dlouho jsi se pořádně nevyspala?" namítla a odtáhla se ode mě. Prohlédla si můj obličej, načež udělala vtipnou grimasu. „Koukej na ty pytle pod očima. Vypadáš jak mýval."

„Ti jsou roztomilí."

Bethany protočila očima a s mlasknutím zavrtěla hlavou. „Ty víš, jak to myslím."

„Vím, ale já ty prášky nepotřebuju."

„Tak zkus zavolat tvé psychiatričce."

„Já nepotřebuju psychiatra, Bethany. To je už za mnou." Naštvaně jsem nakrčila obočí. Nelíbí se mi, že tu ze mě dělá nějakého blázna. Myslí to dobře, ale u psychiatra jsem už nebyla přes půl roku a taky to tak zůstane.

„Fajn, jak myslíš." Zvedla se z postele a znovu si mě celou prohlédla. „Zkus usnout, zítra si o tom ještě promluvíme." Posmutněle se usmála a zavřela za sebou dveře. Lehla jsem si tedy na záda a koukala do stropu, jako bych tam snad měla najít odpovědi na mé otázky. Ani jsem se nepokoušela usnout, protože vím, že to nemá cenu.