Mrtvá dívka

He loves me, I love him

Ráno jsem raději 'poklidnou' rodinnou snídani vynechala a bez povšimnutí proklouzla ven. Z vedlejšího baráku akorát vyšla paní Butlerová, což je v tomhle městě asi ta nejnepříjemnější a nejzvědavější ženská, kterou tady potkáte.

„Megan," oslovila mě s opovržením v hlase a položila odpadkový koš ke svým nohám.

„Dobrý den, paní Butlerová," pozdravila jsem jí, doufajíc, že si mě už nadále nebude všímat.

„Dlouho jsem tě neviděla." Promiňte, ale pokud já jsem zvědavá, tak teda nevím, co je potom tahle stará rašple.

„Hmm." Pokrčila jsem rameny a přidala do kroku, protože s touhle ženskou se do křížku dostat nechcete.

Po příchodu na školní parkoviště, jsem si stoupla k zábradlí a rozhlédla se kolem sebe. Na rohu stála partička místních huličů, jinak tu bylo celkem pusto. Nedivím se, když je taky teprve sedm hodin. Opřela jsem se o žluté zábradlí, které už žluté skoro vůbec nebylo a ruce si strčila do kapes od bundy. Škola se otevírá až za třicet minut, takže si tu hold budu muset chvíli počkat...

Asi po patnácti minutách jsem si všimla Bethany, která šla směrem k tělocvičně.

„Bethany!" křikla jsem na ní. Blondýnka se na mě otočila a když mě spatřila, zamračila se a přidala více do kroku. Doběhla jsem jí a chytila za paži, abych jí donutila zastavit.

„Co chceš?!" vyštěkla a okamžitě se mi vytrhla. Ruce si založila na prsou a naštvaně si přešlápla.

„Ani jsi mi nedovolila ti to všechno vysvětlit nebo se ti omluvit."

„Myslím, že jsem ti to řekla dostatečně jasně. Ale pokud jsi mi nerozuměla, tak ti to zopakuju. Dej mi sakra pokoj." V poslední větě dala důraz na každičké slovo. S přimhouřenýma očima si mě prohlédla a následně odešla pryč. Tady nejspíše slůvko 'promiň' nezabere.

Náš rozhovor upoutal pozornost Georgie, což je holka z paralelky a na škole je také známá jako nejdivnější holka v Princetonu. Když si všimla mého pohledu, usmála se. Nejspíš to byl pokus o milý a kamarádský úsměv, ale působil spíš zlověstně. Sklopila jsem tedy hlavu a pozorujíc svoje špičky, se vydala zpět k zábradlí.

Za celou tu dobu, co tu stojím, jsem viděla téměř všechny roztleskávačky, mířící do tělocvičny, což vysvětluje proč tu je Bethany tak nezvykle brzo. Po nějaké době se začalo parkoviště plnit auty studentů. Z červeného mustangu vystoupil Cole a okamžitě se mávnutím ruky pozdravil s někým na druhém konci parkoviště. S úšklebkem se rozhlédl kolem sebe, načež svým pohledem zastavil na mé maličkosti. Svůj typický lišácký úsměv proměnil na nesmělý. Zabouchl dveře, načež světla auta zablikala na znamení, že je auto zamčené a vydal se mým směrem.

„Ahoj," pozdravil jako první se špetkou provinilostí v hlase.

„Ahoj." Mile jsem se usmála. „Jak je ti?" Letmo jsem se prsty dotkla těch jeho, na což zareagoval sklopením hlavy. Do své ruky uchopil mojí a celou si jí prohlédl.

„Co je to?"

„To nic, jenom jsem se trochu popálila. Za dva týdny nic nepoznáš."

Mírně zavrtěl hlavou, přičemž si pobaveně odfrkl. „Musíš být na sebe opatrnější."

„To říkáš ty?" Se svraštěným obočím jsem mu pohlédla do očí. „Měl bys ležet a léčit se... a neběhat po hřišti za míčem jako kvočna za flusem."

„Megan..." Mé jméno vydechl tak sladce, až mi způsobil motýlky v podbříšku. Mojí hlavu uchopil mezi ruce a opatrně ji nasměroval tak, aby mi viděl přímo do očí. „O tomhle si promluvíme, až na to bude čas, ano?" Přikývla jsem na souhlas. Colovi se opět na obličeji objevil jeho prohnaný úsměv, načež jemně spojil naše rty. Motýlci se mi rozlétli po celém těle.

„Miluju tě," zašeptal okamžitě, co se odtáhl.

„Miluju tě."

Ruku v ruce jsme procházeli školní chodbou, zatímco si nás všichni zvědavě prohlíželi. Je to pro ně novinka, stejně tak, jako pro nás s Colem. Když jsme došli k mé skříňce, Cole se zastavil a s jiskřením v očích se usmál. Zatímco jsem bojovala se zámkem, který se mi už nějakou dobu zadrhává, důležitě si odkašlal.

„Nechceš po škole strávit se mnou nějaký čas? Třeba bychom mohli k nám, rodiče jsou pryč."

Svůj pohled jsem přemístila na křenícího se Cola. Podezíravě jsem nakrčila nos.

„Na co myslíš, Campbellová!" vyjekl okamžitě. „Abychom si o všem mohli popovídat v soukromí. Proto tě zvu k nám..." Teatrálně protočil očima.

Pobaveně jsem se usmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Dobře, to by šlo."

„Mám tě vyzvednout u Bethany?"

Okamžitě jsem uhnula pohledem, přičemž mi z obličeje zmizel úsměv.

„Děje se něco?" Svojí rukou mi přejel po paži a naklonil hlavu, aby mi lépe viděl do obličeje.

„Já už u Bethany nebydlím. Trošku jsme se pohádaly."

„To mě mrzí." Za ruku si mě přitáhl k sobě a sevřel mě do pevného objetí, které jsem mu ihned oplatila. Cole mi věnoval jeden polibek na čelo, načež se opět odtáhl, aby mi viděl do očí. „Chceš si o tom promluvit?"

„Ne, když tak časem. Ale ne teď."

Cole s úsměvem přikývl, načež se sklonil a políbil mě. „Už budu muset jít. Tak si po škole napíšeme." S přikývnutím jsem se usmála a pustila jeho ruku. Cole se otočil a zamířil směrem ke své skříňce, aby si i on mohl vyndat své učebnice na dnešní nudný školní den.

Omlouvám se, že kapitolku vydávám s delší časovou prodlevou. Ovšem když budou ty prázdniny, pokusím se vydávat častěji :)