Mrtvá dívka

Mom vs Daughter

„Ahoj, Megan," pozdravila mě mamka mé kamarádky vlídně a rty vytvarovala do mírného úsměvu.

„Dobrý den, paní Brownová. Je Bethany doma?" snažila jsem se nedávat najevo mé momentální pocity, ovšem i já jsem ve svém hlase slyšela smutek. Paní Brownová svůj obvyklý usměvavý výraz schovala a starostlivě si mě prohlédla.

„Je u sebe v pokoji," ustoupila mi z cesty. Vešla jsem dovnitř a vydala se rovnou nahoru po schodech. Třikrát jsem zaklepala na dveře a bez vyčkání na svolení ke vstupu, je otevřela. Bethany seděla na posteli a něco ťukala do svého mobilu. Upřela jsem zrak na její nové pouzdro s motivem DC a znepokojeně jsem svraštila obočí.

„Nechápu jak můžeš tolik milovat DC, vždyť pouze kopírují Marvel," opáčila jsem s mírným zavrtěním hlavy. Bethany se rozhodla mojí poznámku nekomentovat a pouze nad tím protočila panenkami. Věděla, že by svůj názor stejně u mě neobhájila.

„Megan, nemáš být teď někde jinde?" optala se opatrně a zároveň překvapeně. Nejspíše nechtěla zmiňovat slovo 'pohřeb'.

Sedla jsem si vedle ní a nohy si natáhla před sebe. Bethany přemístila svůj nespokojený výraz na mé nohy, na kterých byly pořád boty. Normálně by na mě začala křičet, jaké jsem prase a že to ona v té posteli potom spí, ale tentokrát to nechala být. „Jo, ale pohádala jsem se mámou," zasvětila jsem jí do mé situace.

„Zase?" Její reakce nezněla vůbec překvapeně, spíše znaveně. Věděla, že od Miiny smrti se s mamkou nedokážeme normálně bavit. Tedy já bych to dokázala, ale ona o to nejspíše nemá zájem a za jakoukoli hloupost po mě vyjede.

„Je to s ní k nevydržení. Pořád po mě křičí, to je jediný tón, jakým se se mnou baví," postěžovala jsem si a zrak upřela na mobil, kterému se kvůli příchozí zprávě rozsvítila obrazovka. Bethany si pouze otráveně odfrkla a mobil odložila na polštář vedle sebe.

„Kdo je to?" změnila jsem téma. Nechtěla jsem pořád mluvit jenom o sobě a už vůbec jsem se nechtěla litovat.

„Jeden idiot, který nechápe, že o něj nemám zájem," odpověděla téměř okamžitě a zachmuřeně zavrtěla hlavou.

Nějakou chvíli jsme seděly v tichosti a obě zamyšleně pozorovaly stěnu před námi. Bethany měla krásný pokoj. Dvě stěny měla růžové a dvě bílé. Viselo na nich několik obrázků vyfocených polaroidem, na pár z nich jsem byla i já. Dokonale sladěný nábytek, bílý chlupatý kobereček uprostřed pokoje a naprosto dokonalou postel s nebesy.

„Teď mě napadlo," prolomila to ticho a následně se usmála. Má nějaký nápad a podle jejího výrazu je s ním víc, než hodně spokojená. „Nechceš bydlet u nás?"

Překvapeně jsem se na ní podívala. Pozorovala jsem jí, jako nějakého blázna. „To nejde, Beth," odmítla jsem její nabídku se zavrtěním hlavy.

„Ale proč by ne? Mamka tě má ráda, taťka je věčně na služebních cestách a pokoj na víc tu máme," namítla a okamžitě vyskočila z neskutečně pohodlné postele.

„Kam jdeš?" Také jsem se vyzvedla na nohy a rozhodla se jí následovat. Bethany čiperně seběhla schody, div se nepřerazila a vyrušila paní Brownovou od sledování jejího oblíbeného filmu, který zrovna jel v televizi. Nechápu, jak někdo může koukat na něco takového jako je Nádherné bytosti. Naprosto jednoduchý a ohraný děj. Na ten film nemusíte ani koukat a už předem víte, jak to skončí. Jediné, na co to je dobré je, když potřebujete vypnout a nechcete přemýšlet. Žádný jiný důvod, proč by na to někdo koukal, nevidím.