Mrtvá dívka

The hospital

Tohle místo nesnáším. Všechno je tu bílé, jako kdyby zmizely všechny barvy. Připomíná mi to dobu, kdy jsem se léčila s psychickými problémy. Seděla jsem na chladné kokové židli u zdi, nervózně podupávala nohou a roztěkaně se rozhlížela kolem sebe. Necítím se tu dobře, obzvlášť, když tu musím sedět sama. Dustin mě pomalu vyhodil z auta a s Gavinem odjeli kdoví kam.

Je až neuvěřitelné, jak mě z té židle začalo po chvíli bolet pomalu celé tělo. Tahle je ještě víc nepohodlná, než ta ve škole. Postřehla jsem, jak si kousek ode mě sedla mladá slečna. Vím, že je neslušné civět na lidi, ale co jiného se tu dá dělat? Dívka mohla být o pár let starší než já. Nad třicet bych jí rozhodně neřekla. Celý make-up měla rozmazaný a její tvář byla celá opuchlá od pláče. Musela nejspíše dostat nějaké prášky na uklidnění, protože teď nepřítomně sedí opřená o kovové opěradlo té strašné židle a hraje si s prstýnkem na jejím pravém prsteníčku. Ten prstýnek musí být stoprocentně zásnubní, takovéhle nádherné prsteny se jen tak nedávají...

Ze dveří na druhé straně chodby vykoukla sestra, která zvolala mé jméno. Vstala jsem a podívala se na tu slečnu, která seděla ve stále stejné poloze. Přijde mi kruté, že tu sedí takhle sama, když je očividně psychicky úplně na dně. Kde má sakra rodinu?

„Dobrý den, tak co vás trápí?" optala se mladá doktorka, zatímco ťukala něco do počítače.

„Popálila jsem si ruku," odpověděla jsem a posadila se na lehátko, jak mi pokynula sestřička.

Doktorka se na kolečkové židli odšoupala ke mně a chápavě přikývla. „Jak se vám to stalo?" Mojí ruku uchopila do své a začala si jí bedlivě prohlížet.

„Vařila jsem a omylem se opřela o ploténku."

„Dobře... Máte povrchové popáleniny druhého stupně, což znamená, že to není nijak moc vážné. Samozřejmě vám to teď ošetřím, vy tu ruku nebudete nijak namáhat a za dva až tři týdny se dostavíte na kontrolu, dobře?" Doktorka si od sestřičky převzala nějakou lahvičku s neznámou tekutinou, kterou následně nakapala na bílý čtvereček a začala mi tím pomazávat dlaň.

Po nějaké době jsem byla propuštěná s obvázanou rukou a v té zdravé držela recept na nějaké mastičky. Naštěstí mi prý jizvy nezůstanou, což bylo to, čeho jsem se nejvíce obávala. Nikdo přeci nechce mít zjizvenou dlaň... Když jsem vyšla z ambulance, všimla jsem si, že ta slečna sedí pořád na tom samém místě a stále si hraje se svým prstýnkem. Akorát, když jsem se rozhodla jít za ní, přistoupil k ní lékař.

„Slečna Johnsonová?"

Plavovláska okamžitě vyskočila na nohy a souhlasně přikývla. „Jak to s ním vypadá?"

Doktor mírně sklopil zrak a následně se dlouze nadechl a opět vydechl. „Je mi to strašně líto, ale vašeho přítele jsme nemohli zachránit. Embolus se dostal do pravé části srdce, odkud se plicní tepnou dostal do plic. Z důvodu opravdu špatného zdravotního stavu vašeho přítele došlo k odumření plicní tkáně. Pokud pro vás můžeme něco udělat..."

„Ne," šeptla tak tiše, že jsem jí sotva slyšela. Rukou si zakryla ústa a z očí se jí začalo hrnout neskutečné množství slz. Její tělo se třáslo. Sotva stála na nohách...

V téhle situaci jsem si představila sebe. Okamžitě jsem si vzpomněla na Cola, který místo toho, aby se šetřil, teď běhá někde po hřišti. Nevím, co bych dělala... Připravujete se na společné strávení celého vašeho životem s někým, koho nadevše milujete, jste zasnoubení a pak... najednou jste sami. Vaše druhá polovina je pryč. Jako kdyby vám někdo vytrhl srdce a vrátil vám jen půlku. Je neskutečné, jak vás může zasáhnout smrt někoho, koho jste nikdy neviděli. Možná by mě to tolik nevzalo, kdybych nevěděla, že Cole a já jsme v podobné situaci. Vím, je brzy na to, abych přemýšlela takhle pesimisticky, ale co když Cole jeho boj nezvládne? Panebože, já znala tolik lidí, kteří tohle nezvládli. Jednu bitvu můžete vyhrát, ale ve většině případů se vrátí zpátky a mnohem silnější... A vy už nemáte dostatek síly na to, abyste dokázali vyhrát i tu druhou.

„Megan?" Z mého přemýšlení mě vytrhl klučičí hlas. Otočila jsem se na Dustina a setřela si slzu z tváře.

„Proboha, ty už zase řveš? Pojď už, máma se po nás shání." Na patě se otočil a vydal se zpět k výtahu, od kterého přišel. Má tenhle kluk v sobě vůbec alespoň trochu empatie?

„Ruce máš obě, tak proč hysterčíš?" optal se Dustin, zatímco zastavil na červené. Bedlivě pozoroval celou situaci a jen po očku si mě prohlédl.

„Ježiši! Vymyslela bych tolik přívlastků ke tvému jménu, ale 'empatický' by to rozhodně nebylo..."

Dustin protočil očima, načež hlavu natočil doleva, aby lépe viděl na semafor. Z rádia hrála nějaká podivná písnička a vzadu seděl znuděný Gavin, který pozoroval projíždějící auta.

„Cole umírá." Musela jsem to někomu říct. Nedokážu to už v sobě déle dusit. Řekla jsem to co nejtišeji, doufajíc, že to Dustin nepostřehne.

Dustinovi z obličeje zmizel jeho povrchní úšklebek. Zaraženě se zamračil. Byl z toho očividně natolik mimo, že si ani nevšiml, že už má na semaforu dávno zelenou, na což ho okamžitě upozornil řidič za námi. Rychle dupl na plyn a řítil se ulicí jako smyslů zbavený

Několikrát zavrtěl hlavou. „To jsem nevěděl."

„Já do dnešního večera taky ne." Podívala jsem se z okénka, za kterým byly vidět pouze rozmazané šmouhy. Gavin ožil a užíval si jízdu jako z 'Rychle a zběsile', jak to on sám nazval.

„Proto ses popálila?" Jeho otázka zněla spíše jako věta oznamovací.

„Když mi to řekl, musela jsem se o něco opřít... No a tam zrovna byla ploténka."

Dustin mlčel. Soustředil se na jízdu a stále nezpomaloval. Snad jako by se snažil ujet všem problémům. Za chvíli jsme byli u domu Barberových. Dustin zajel do garáže, přes kterou se dalo vejít do vchodové haly, kde už na nás čekala paní Barberová.

„Kde jste tak dlouho?" zeptala se s kříženýma rukama na hrudi, přičemž mě sjela nepříjemným pohledem.

„Omluvám se, ale Dustin mě odvezl do nemocnice. Popálila jsem si dlaň." Ruku jsem k ní natáhla jako důkaz, přičemž jsem periferně zahlédla, jak oba Barberové přikyvují.

„Dobrá, ale příště mi dejte vědět, kde jste." Přísně si mě prohlédla a se slovy: „Už můžete jít domů," odešla do pracovny.