Mrtvá dívka

Is that your dad?

Dneska je den D. Tím nemyslím, že se má stát něco úžasného, nýbrž to, že je to 'den debil' s velkým D. Je pátek, takže ostatní září nadšením z nadcházejících dvou dnů volna. Jistě, také se těším na víkend, ale dnešek bych nejraději vypustila. Nejen, že píšeme test z literatury, na který jsem úplně zapomněla, ale po škole musím opět do domu hrůzy... A tím domem, myslím ten rodiny Barberových.

„Půjdeš zítra k Masonovi?" optala se Bethany, která se stejně jako ostatní vesele usmívala. Odpověděla jsem pouze pokrčením rameny. Nervózně jsem si zkousala spodní ret, snažíc se vzpomenout, co jsme v literatuře vlastně brali. „Bude tam celá škola!" Bethany nepřestávala s básněním o párty, kterou Mason pořádá každý půlrok.

„Celou školou myslíš Cola?" zeptala jsem se s povytaženým obočím.

„Megan, měla by sis s ním promluvit. Má o tebe zájem celkem dlouho a bonus, je sexy!" vydechla nadšeně. Ovšem já její nadšení nesdílela. Hodila jsem po ní varovný pohled a upravila si na rameni popruh batohu. „Vzhled není všechno," namítla jsem a dál kráčela k učebně angličtiny. Bethany si zoufale oddechla. „Půjdeš teda?"

„Pokud po mě nebudeš chtít, abych se tam s někým seznamovala, tak půjdu," odpověděa jsem nakonec souhlasně, načež se Bethany vítězně usmála.

Do třídy nakráčela naše angličtinářka, nesoucí v náručí štos papírů a ve druhé svírala ucho hrnku s nápisem 'nejlepší učitelka'. Tohle nemohl snad nikdo myslet vážně. Ona je poslední osoba, na téhle škole, které bych něco takového dala... To i ta uklizečka by si to zasloužila víc. Na katedru položila nejdříve růžový hrneček tak, abychom nápis všichni viděli a hned nato všechny papíry. Profesorka Moorová si nás všechny prohlédla a následně radostně tleskla.

„Výborně! Jste tu všichni, takže nebudu muset vymýšlet další skupinu," pronesla spokojeně, s čímž popadla hromádku po její pravici a podala je studentům v první lavici. Ti začali okamžitě poslušně rozdávat. Pootočila jsem hlavu na stranu a všimla si, že Derick opravdu sedí na svém místě. Avšak fakt, že píšeme, ho nijak neznervózňuje.

„Campbellová, koukej dopředu," napomenula mě s přísným pohledem učitelka, hledící skrz její brýle snad s pěti dioptriemi. Když jsem se otočila zpět, všimla jsem si přede mnou ležícího testu. Uchopila jsem do ruky propisku a začala kroužkovat správné odpovědi. Většinu jsem věděla, avšak pár jsem jich natipovala. Když jsem odložila tužku, na znamení, že už mám vše vyplněné, zašilhala jsem k Bethany, která s nechápavým výrazem pozorovala papír. Nervózně si hrála s rohem testu, takže byl celý zpřehýbaný a při každém zakroužkování odpovědi se vtipně zakřenila.

„Končíme!" učitelka prolomila hrobové ticho svým otravným ječákem, načež několik lidí začalo zběsile kroužkovat odpovědi. Mezi ně samozřejmě patřila i Bethany.

---

Cestou domů Bethany pořád mlela o té Masonově párty. Myslím, že tušila, že jí poslouchám jen tak, aby se neřeklo, ale ani to ji nezastavilo v nekonečném drmolení.

„Hele, Megan. Není to tvůj táta?" Okamžitě jsem zbystřila a zvedla zrak od bílých tenisek, které jsem celou cestu pozorovala. Stál před domem Brownových a netrpělivě podupával pravou nohou.

„Ahoj, tati," oslovila jsem ho tiše, když jsme k němu došly. Táta sebou cukl a okamžitě se otočil k nám. Pozdrav mi oplatil a vesele se usmál. Bethany zapěla milé „Dobrý den, pane Cambelle," a vydala se dovnitř, abychom si mohli popovídat v soukromí.

„Co tu děláš?" začala jsem jako první. Nemohla jsem plýtvat časem, protože za chvíli musím jít hlídat toho malého parchanta.

„Chybíš mi," odvětil sklesle a celou si mě prohlédl. „Mamce samozřejmě taky," dodal okamžitě.

„A kde teda je, když jí tak chybím?"

Taťka uhnul pohledem a na chvíli se zadíval na dokonale upravený trávník, jako kdyby se snažil najít alespoň sebemenší chybičku. „Nepřizná to, ale určitě ji chybíš. Jsi její dcera."

„Ona se ke mně ale chová jako k nějakému vetřelci, kvůli kterému nemůže být s její milovanou dcerou," namítla jsem kysele. Nechtěla jsem na něj být hnusná, ale jinak to ani říct nešlo.

„Má tě stejně ráda, jako Miu," opáčil.

„Sám víš, že to není pravda." A věděl to... Protože provinile sklopil zrak a následně téměř nepostřehnutelně přikývl. „Ty mi taky chybíš, ale nevrátím se tam. Pokud mě omluvíš, musím se jít připravit, za chvíli jdu do práce."

Opět na mě pohlédl. „Ty chodíš do práce?" optal se překvapeně. Mlčky jsem přikývla a vydala se dovnitř za Bethany, takže svého otce jsem nechala stát na chodníku a aniž bych mu věnovala jakýkoli další pohled, jsem za sebou zavřela mohutné dveře.