Mrtvá dívka

Goodbye, sister

O jeden rok a jeden měsíc později

Megan Campbell

Oblékám si své černé šaty, které tolik nenávidím. Obula jsem si lodičky stejné barvy a sešla schody do chodby, kde už stáli rodiče. Táta si ještě v zrcadle se smutným výrazem naposledy upravuje černou kravatu a mamka nepřítomně zírá na dveře.

„Můžeme?" zeptala jsem se, když jsem okolo nich procházela.

Nevyčkala jsem na odpověď, otevřela jsem vchodové dveře, které mamka celou dobu skenovala a zamířila k autu. Oba dva mě následovali. Táta nastartoval a zamířil na místní hřbitov. Cestou jsem nepřítomně pozorovala míhající se stromy a budovy za oknem.

Když jsme dojeli na místo, byla tu už většina naší rodiny a dokonce i několik lidí, které ani vůbec neznám. Odebrali jsme se do smuteční síně, načež každý položil kytku k uzavřené rakvi. Všichni se usadili na studených lavicích a místností zavládlo ticho.

Když už všichni dorazili, uzavřely se všechny dveře a následně začala hrát hudba. Vybrali jsme písně, které Mia poslouchala a tím mě to ještě více zasáhlo. Doma před zrcadlem jsem si řekla, že budu statečná a nebudu brečet, ale když jsem uslyšela první píseň, pláč nešel zastavit. Před očima mi proběhly všechny vzpomínky na mou jedinou sestru...

Mia byla před měsícem prohlášena za mrtvou. Jakoby to bylo včera, když nám oznamovali, že se moje starší sestra nevrátila z expedice. Nikdy jsem nechápala její posedlost horama. K osmnáctým narozeninám se rozhodla vycestovat do Asie a vyšplhat na nejvyšší horu - Mount Everest. Její sen se jí stal osudným a už nikdy se nevrátila domů... A teď tu truchlíme nad prázdnou rakví, zatímco její tělo je ztracené někde v horách. Jaké to asi muselo být? Umřela hned po pádu nebo po nějaké době umrzla? Tyhle otázky mi vrtaly hlavou už od samého začátku.

Dohrála poslední píseň a do místnosti vstoupil nějaký starý dědek a začal řečnit. Po obřadu jsme se postavili a čekali, dokud rakev nezajede dolů. Ani jsem nepočkala na kondolence a utekla ven ze síně. Posadila jsem se na lavičku dál od lidí a položila si obličej do dlaní.

„Upřímnou soustrast," řekl někdo.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na osobu, která nechápe, že chci být sama. „Děkuju, byla bych ale ráda sama."

„To chápu... Mimochodem, jsem Sebastian, kamarád tvé sestry." Co nechápe na té větě, kterou jsem mu před chvílí řekla? Znovu jsem se na něj otráveně podívala. Vypadal, že je zhruba stejně starý jako Mia. Byl hezký, to nepopírám, ale teď jsou kluci to poslední, co mě zajímá.

„Megan,"postavila jsem se, „pokud mě omluvíš, musím jít za svojí rodinou." Prošla jsem okolo něho a na zádech cítila jeho pohled. Nikdy jsem toho kluka neviděla. Většinu Miiných přátel znám, ale o něm jsem neslyšela. Hodila jsem neznámého mladíka za hlavu a přišla k mým rodičům.

Mamka má rudé oči a opuchlou tvář od pláče. Vypadám stejně jako ona? Táta má pořád ten smutný pohled a lesklé oči. Naše rodina už nebude nikdy kompletní. Když ztratíte někoho blízkého, zasáhne vás to. Říká se, že časem bude všechno dobré a že to už nebude tolik bolet. To je ovšem lež... Vždycky to bude bolet pořád stejně, jen se s tím naučíte žít. Tohle ovšem nepochopí nikdo, kdo nic takového nezažil.

„Mami?" oslovila jsem potichu mamku a vyčkala, až mi věnuje pohled. Podívala se na mě, ale pouze krátce. Nikdy se mnou neudrží dlouhý oční kontakt, protože ve mně vidí Miu. Když jsme byly mladší, lidé si dokonce mysleli, že jsme dvojčata, i já tu podobu viděla.

„Musím jít na smuteční hostinu? Nechci se dívat na ty všechny lidi a jejich soucitné obličeje."

Pohled opět přesunula na mě. Nespokojeně se zamračila. „Ty vždycky musíš myslet jenom na sebe, že jo?" vyjela po mě. Lidé, kteří ještě neodešli se na nás otočili.

„Já.."

„Žádný JÁ! Megan uvědom si, že se svět netočí jenom kolem tebe. Já dneska přišla v klidu pohřbít moji dceru a ty se staráš jenom o sebe!" křičela po mě a všude kolem sebe pohazovala rukama. Rozbolelo mě v krku z toho, jak jsem se snažila zadržet slzy. Mamka vždy měla radši Miu. „Ne Megan, Mia má dneska trénink. Ne Megan, s Miou dneska jedeme pro nový úbor. Ne Megan, dneska bude Mia vystupovat..." Někdo by za to své sourozence nenáviděl, ale Mia za to nemohla. To mamka jí byla úplně posedlá. Mě si vlastně pořídila jenom kvůli tomu, aby si Mia měla s kým hrát... Ano, to mi opravdu řekla.

Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou a dala se na odchod.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?" křikla za mnou.

„Někam, kde jim na mě bude alespoň trochu záležet," vyprskla jsem naštvaně a dál už nevnímala mamky urputné řvaní.

Věřím, že moje mamka lituje toho, že místo mě tu není Mia. Řekla bych, že mě za to i přímo nenávidí. Táta se mě taky nezastane a raději mlčí, aby to všechno ještě nezhoršil. Dala bych cokoli, aby mi mamka někdy řekla, že je na mě pyšná, nebo že mě má ráda. Po nějaké době bloudění ulicemi Princetonu, jsem došla, nebo se spíše došourala, k domu, kde bydlí moje nejlepší kamarádka. Teď potřebuji někoho, kdo mě má rád a doma to rozhodně není. Vyšla jsem tři schody a podívala se na nenápadný elegantní pozlacený zvonek. Smáčkla jsem tlačítko uprostřed, načež se po chvíli dveře otevřely.

Tak jo. Dnešní kapitola je už z pohledu Megan. Vše se teprve rozjede, takže další kapitoly už budou o něco akčnější (tedy alespoň v to doufám :D). Předchozí část byla spíše úvodní, takže za první bych spíše považovala tuto (i když je označena jako #2, já vím). Doufám, že se vám nová kniha zalíbí a budete pokračovat ve čtení. V příběhu plánuji udělat několik zásadních převratů a už dopředu mám propracovanější děj, než u kteréhokoli předchozího příběhu. Dovolila bych si dopředu říct, že tahle kniha bude patřit mezi mé lepší :) Dál už nebudu zdržovat a budu vděčná za jakékoli ohlasy♥