Mrtvá dívka

Nightmare

MEGAN CAMPBELLOVÁ

Venku byla strašná zima. Vůbec jsem nechápala, jak může být tak špatné počasí, když je teprve půlka března. Venku byla už dávno tma a úplněk nebyl téměř za temnými mraky vidět. Zvedl se vítr. Průvan, který se prohnal celým pokojem, s hlasitým bouchnutím zavřel okno, které bylo pootevřené, přičemž si pohrával se záclonami vlnícími se ve vzduchu. Meluzína se ozývala stále hlasitěji, načež jsem zaslechla vytrvalé ťukání. Zachvěla jsem sebou. Deku jsem odhrnula na druhou stranu postele, načež jsem se postavila bosými chodily na studenou zem. Chtěla jsem zůstat v pokoji, schovaná pod vyhřátou peřinou, ovšem moje nohy mě táhly ke dveřím, které jsem následně otevřela. Dům ponořený do tmy, se najednou zdál strašidelný. Překročila jsem práh pokoje, když v tom jsem uslyšela tichý šepot, pronikající odněkud z přízemí. Zvědavě jsem sešla schody a rozhlédla se po celé chodbě. Nikoho jsem neviděla. Byl to divný pocit. Na bosé patě jsem se otočila zpět ke schodům, když v tom jsem koutkem oka zahlédla osobu, která prošla za oknem a následně se ozval další tichý šepot. Přemohl mě strach, ale vzápětí zvítězila moje zvědavost. Vyšla jsem ke vchodovým dveřím, které jsem následně otevřela. Stoupla jsem si na studenou dlažbu před dveřmi, načež se z nebe snesla sněhová vločka. Zvedla jsem pohled od tající bílé tečky v mé dlani a v tu chvíli jsem spatřila něco děsivého. Na chodníku, kousek od domu, stála dívka s tmavými vlasy, které lemovaly její bledý obličej. Stála bokem ke mně a pozorovala sněhové vločky, které padaly čím dál intenzivněji. Na sobě měla zimní bundu s kožichem na kapuci, černé kalhoty podobné těm lyžařským a okolo pasu měla uvázané lano. Přestalo sněžit. Všechno bylo za takovou chviličku pokryto sněhem. Nevnímala jsem řezavou bolest v chodidlech od mrazu. Nemohla jsem odthrhnout zrak od té dívky, která byla na březen oblečená až moc teple. Pohublá dívka se otočila obličejem ke mně, když v tom jsem šokem otevřela pusu a celým mým tělem projela husina. „Mio?" šeptla jsem a natáhla ruku k mé sestře, která právě stála přímo přede mnou. „Ty jsi přeci mrtvá."

Moje sestra zavrtěla hlavou a mrazivým dotekem přejela po mé tváři. Přišel se její duch rozloučit? Ale proč právě teď? Z ničeho nic se její laskavý pohled změnil ve vyděšený. Z jejího čela se začala rojit červená tekutina a tmavé kruhy pod jejíma očima se ještě více prohloubily. „Pomoc mi, Megan," zaúpěla bolestivě. Po tváři se jí skutálela slza a nato se začala rozplývat. Najednou jsem byla venku sama. Moje sestra zmizela a sní i všechen ledový sníh.

Pořád dokola mě tenhle sen děsí několik nocí. Vylezla jsem z postele, s čímž se má bosá chodidla dotkla studené podlahy. Udělala jsem několik kroků, když v tom se ozvalo tiché zaklepání, které mě donutilo zastavit. Upřeně jsem pozorovala kliku zavřených dveří. Někdo je pomalu otevřel, načež se v malé utvořené škvírce objevila blonďatá hlava.

„Jsi už vzhůru?" optala se překvapeně Bethany, když mě uviděla stát uprostřed velkého pokoje. Dveře otevřela úplně, nespouštějíc ze mě svůj udivený výraz.

Mlčky jsem přikývla. Vyšla jsem ke skříni, odkud jsem vyndala černé legíny a bílé obyčejné tričko. Hromádku oblečení jsem hodila na neustlanou postel, ke které jsem i následně přešla zpět. Posadila jsem se vedle připraveného oblečení a založila si ruce do klína. Nervózně jsem si je promnula, zvedajíc zrak k Bethany. „Beth?" oslovila jsem ji tiše, s čímž sebou drobná blondýnka trhla. Nejspíše překvapením, že jsem začala konverzaci jako první.

„Ano?" Opatrně se usmála.

„Už několik dní se mi zdá pořád dokola jeden a ten samý sen," začala jsem, načež jsem sklopila zrak ke svým dlaním. „O čem?" Přisedla si vedle mě a zaujatě si mě prohlédla.

„O Mie." Bethany si tiše oddechla. „Co když mi chce něco říct? Bethany, co když není mrtvá?"

„Brala sis ty prášky?"

„Jo, ale to s tím nesouvisí." Uchopila jsem do ruky bílé tričko, které dříve patřilo Mie a nervózně matlala lem trička mezi prsty.

„Když jsi je předtím brala, tak se ti taky zdály takové sny."

„Ne, tyhle jsou jiné. Mluví se mnou. Prosí mě, abych jí pomohla." Bethany si opět oddechla.

„Já nevím, Megan. I kdyby ten pád přežila, je to daleko od civilizace..."

„Jo, v okolí není nic," potvrdila jsem. Tričko jsem hodila zpět k černým legínům a položila se na záda.

„Kdy se vrátíš do školy? Ptají se na tebe." Bethany se natočila tak, aby na mi viděla do očí.

„Nevím," odpověděla jsem suše a zavřela své oči. Ucítila jsem, jak se matrace narovnala. Otevřela jsem tedy jedno oko, přičemž jsem uviděla Bethany, jak stojí u mých nohou s rukama v bok. „Tak hele. Měla bys zase začít fungovat, Megan. Mia by si určitě přála, abys dodělala střední. Takže zvedni ten svůj zadek a začni něco dělat... To, že budeš všechny odhánět, ti sestru nevrátí." Hodila po mě varovný pohled a se zabouchnutím dveří, vypochodovala z mého pokoje.

Šokovaná její rekací jsem se opět posadila. Několikrát jsem zamrkala a podívala se na fotku na mém stolečku. Rámeček jsem uchopila do ruky a prstem přejela po sklíčku, zpoza kterého se na mě usmívala moje sestra. Posmutněle jsem se usmála, načež jsem přikývla. Bethany má pravdu. Měla bych se zase dát dohromady. Ne kvůli sobě, ale kvůli Mie. Vstala jsem z postele, rámeček s fotkou opět postavila na noční stolek a zkontrolovala hodiny. 8:30, škola začíná za dvacet minut, to musím stihnout.

---

Procházejíc školní chodbou, jsem schytala několik překvapených a zvědavých pohledů. Po cestě k mé skříňce, jsem spatřila vysokého kluka, který zrovna bojoval s knížkou, kterou se snažil vytáhnout. „Ahoj." Pozdravila jsem ho, když jsem k němu přistoupila. Cole sebou překvapeně škubl a knížku, kterou se marně snažil vyndat, pustil. Pozdrav mi trochu nejistě oplatil, přičemž si mě odměřeně prohlédl.

„Já... Chtěla jsem se ti omluvit, že jsem se ti dlouho neozvala." Svojí dlaň jsem přitiskla k týlu, který jsem si následně promnula.

„Pokud jsi se mnou nikam nechtěla, tak-"

„Ne!" zastavila jsem ho. „O to nešlo. Jen jsem teď měla nějaké problémy, s tebou to vůbec nesouviselo." Pohlédla jsem na něj skrz své řasy a omluvně se usmála. Cole mi úsměv oplatil. Pohlédla jsem na jeho rty, přičemž jsem si špičkou jazyka olízla ty své.

„Máš dnes čas?" Překvapeně jsem zamrkala, načež jsem aktivně přikývla. „Tak tě budu čekat v sedm večer před kinem." Věnoval mi další milý úsměv, s čímž se zavřením skříňky odešel. A učebnice jako co? Dívala jsem se na jeho záda, která se ode mě stále vzdalovala, až zmizela úplně. Spokojeně jsem se usmála a rychle se rozešla ke své skříňce, jelikož za chvíli zvoní a já mám hodinu až v druhém patře.

Tak konečně přidávám další kapitolku. Omluvám se za delší opoždění, ovšem byla jsem na dovolené a musela jsem dohánět spoustu učiva. Děkuji za pochopení a teď už snad budou kapitolky vycházet opět pravidelněji♥