Mrtvá dívka

Interview

„Myslíš, že je to ono?" řekla jsem celkem zděšeně, když jsme s Bethany stály před obrovským sídlem. V téhle části jsme ani jedna nebyly, tedy já alespoň ne. „Je to ta adresa?" pokynula hlavou k číslu popisnému, které se vyjímalo na bílem sloupku. Podívala jsem se do mobilu, kde jsem přečetla číslo 193, což sedělo s tím před námi. „Jo."

„Tak vzhůru do toho," popostrčila mě před sebe. Přešla na druhou stranu ulice a nenápadně se usadila na lavičku pod stromem. Z kapsy vytáhla svůj mobil a dělala, že na něm něco dělá. Přistoupila jsem k pozlacenému zvonku, byl celkem podobný tomu, co mají Bethany. Prst jsem přiložila na bílý čudlík, s čímž jsem se naposledy podívala na mojí nejlepší kamarádku, která na mě ukázala palce nahoru. Jednou rukou jsem si upravila šaty a následně zazvonila. Po nějaké chvíli se dveře od domu otevřely a když si mě žena všimla, smáčkla nějaké tlačítko, díky čemuž se vrátka otevřela. Vešla jsem tedy na obrovskou parcelu. Připadala jsem si stejně malá a nicotná jako mravenec. Vyšla jsem čtyři schody, které vedli k mohutným dveřím. „Dobrý den," pozdravila jsem slušně a nervózně si přešlápla. Žena, kterou odhaduji na paní Barberovou, si mě pečlivě prohlédla.

„Jdeš za Dustinem?" vyhrkla bez pozdravení.

„Ne, já-"

„Tak za Brooklyn?" nenechala mě ani vysvětlit důvod mojí přítomnosti a už mi skočila do řeči.

„Ne, já vám včera volala kvůli hlídání." Žena překvapeně nakrčila čelo a znovu mě celou sjela jejím pohledem. Nebudu lhát, přišla jsem si jak pod drobnohledem.

„Aha, pojď dál," odpověděla konečně a rozešla se pryč s očekáváním, že jí budu následovat. Zavřela jsem tedy za sebou dveře a pospíchala za paní Barberovou. Cestou jsem si jen letmo stihla prohlédnout celou vstupní místnost. Podlaha byla tak naleštěná, že by se z ní pomalu dalo jíst a nábytek byl stejně dokonale sladěn, jako u Brownových. Procházely jsme okolo dlouhých točitých schodů, dál do kuchyně, kde seděl brunet, hádám pan Barber. „Dobrý den," řekla jsem s úsměvem a tentokrát mi byl pozdrav oplacen.

„Posaď se tady." Paní Barberová pokynula rukou k židli u stolu, kde jsem se následně usadila. Mezitím z kuchyňské linky vzala nějaké papíry, které položila na stůl před sebe. Seděly jsme naproti sobě.

„Ještě jednou tvé jméno," řekla, přikládajíc pozlacenou propisku k jednomu z papírů. Tady se s pozlacenými věcmi roztrhl pytel.

„Megan Campbellová," představila jsem se.

„Kolik ti je?" ptala se dál.

„Sedmnáct." A tak dále. Pokládala mi různé otázky na mojí maličkost a já bez odmlouvání odpovídala.

--

„To by už snad stačilo, Avo," skočil jí do řeči pan Barber. „Nebo se jí snad chceš i zeptat na její intimní život?" optal se se značnou ironií v hlase. V duchu jsem mu děkovala, že svojí chrlící otázky manželku zastavil. Už mě z ní začínala i bolet hlava. Možná to také bylo tím, že jsem už nějakou dobu nic nepila. „Mohla bych poprosit o sklenici vody?"

„Ovšem," odpověděl pohotově pan Barber a zamířil k lednici, ze které vytáhl vychlazenou vodu, kterou mi následně nalil do široké skleničky. S poděkováním jsem se konečně napila.

„Tak tedy my vás bereme. Zdáte se jako slušná dívka," zapěla tentokrát mile paní Barberová. Udivilo mě, že mi dokonce i vykala. Pan Barber s úsměvem přikývl.

„Mimochodem, nechodíte na místní střední?" optal se tentokrát pan Barber, který se usadil na židli vedle své ženy. „Ano," potvrdila jsem s přikývnutím hlavy.

„Je vám sedmnáct, tudíž chodíte do třeťáku?" Opět jsem přikývla. Ovšem nelíbilo se mi, kam jeho otázky směřují. Doufám, že nebude chtít, abych se s jeho dětmi kamarádila.

„Tam teď budou přistupovat naše děti. Když už jste tu, tak bychom vás s nimi mohli seznámit, aby měli alespoň do začátku nějaké kamarády." Vyděšeně jsem zamrkala. Nemyslím si, že bych patřila do skupiny lidí, se kterými by se ti dva chtěli bavit. Ovšem nebudu je odsuzovat, dokud je nepoznám. Nejistě jsem přikývla, s čímž přes celý barák zakřičel dvě jména. Po nějaké době jsem uslyšela kroky a otrávené odfrknutí. Do kuchyně vešly dvě osoby v adolescentním věku. Dívka s dlouhými havraními vlasy a naprosto dokonalou postavou nezaujatě upírala zrak do svého mobilu, který byl stejné značky, jako měla Bethany. Kluk s rozcuchanými vlasy téže barvy, ospale zívl, s čímž se opřel o dřevěný sloup. Pohledem jsem zastavila na jeho vypracovaném břichu, na které jsem měla naprosto dokonalý výhled, jelikož na sobě neměl žádné tričko. Ani jeden si mě nevšiml, jelikož našim směrem nevěnovali ani letmý pohled.

„Brooklyn, Dustine," oslovila je jejich matka. „Tohle je Megan Campbellová. Bude hlídat Gavina." Kluk sebou cukl, napřímil se a svým pohledem přejel z podlahy na mě. S mírně vytaženým obočím si mě celou prohlédl, načež mi věnoval lišácký úšklebek. Dívka na kratičký moment zvedla zrak od svého telefonu.

„Ahoj," pozdravil jako první a pomalu se rozešel ke mně, zkoumajíc celou mojí maličkost. Když byl u mě, podal mi ruku. Vyzvedla jsem se na nohy a jeho ruku přijala. Čekala bych, že mi s ní potřese a zase odejde, ovšem ani jednu z těchto věcí neudělal. Svojí dlaní mě chytl ze strany za prsty a následně mě políbil na hřbet ruky. Šokovaně jsem ze sebe vykoktala pozdrav.

„Dustine, nedělej blbosti," napomenul ho otec. Kluk s karamelovýma očima se pobaveně ušklíbl a vydal se zpět ke své sestře. Jsou si tak podobní... Jako jedna osoba, akorát v klučičí a holčičí podobě. Věděla jsem, že to jsou dvojčata, ovšem až takovou podobu jsem nečekala. Jediné, co na nich je jiné, jsou jejich pohledy. Dustin má rošťácký kukuč po panu Barberovi a Brooklyn má něžný výraz po jejich matce.

„Pokud mě tu už nebudete potřebovat, někdo na mě venku čeká," pronesla jsem mile a celou rodinku si prohlédla. Tedy nebyla úplně kompletní... Jediný, kdo tu chyběl, byl kluk, kvůli kterému tu jsem.

„Ovšem, už vás nebudeme zdržovat. Zítra vám napíšeme, v kolik tu máte být. Dustine? Vyprovodíš Megan ven?" Poslední otázka zněla spíš jako příkaz. Kluk s úsměvem přikývl a pokynul rukou, abych ho následovala. Procházejíc okolo Brooklyn, jsem zaslechla kompliment na 'moji' kabelku. S poděkováním jsem šla dál za Dustinem s dokonale vypracovanými zády.

„Tak ahoj," prohodila jsem, scházejíc schody dolů.

„Megan?" Překvapeně jsem se otočila. Opravdu si někdo, jako on zapamatoval mé jméno? Asi nebude tak hrozný.

„Jooo?" optala jsem se protáhle.

„Nechceš si třeba někam vyrazit nebo tak?" Mírně jsem se zamračila. Přemýšlela jsem, že bych i možná jeho pozvání přijala, ovšem posmutněle jsem zavrtěla hlavou. „Nemůžu."

„Máš přítele?" zajímal se.

„Nemám," vyhrkla jsem okamžitě. „Jen jde o to, že kdybys mě potkal ve škole, ani by ses na mě nepodíval," objasnila jsem mu s pokrčením ramen. Nechápajíc uhnul pohledem a okamžitě se na mě opět podíval. „Proč si to myslíš?"

„Protože tohle nejsem já." Rukou jsem poukázala na pro mě netypické oblečení. Pořád měl na obličeji nechápavý výraz. Rozhodla jsem se konverzaci ukončit dříve, než bych musela něco vysvětlovat. „Měj se." Otočila jsem se na vysokém podpatku a rychlým krokem jsem se vydala pryč.

Mimochodem nahoře je kluk, který je asi tak nejvíce podobný na Dustina.