Mrtvá dívka

Such an idiot

Člověk by řekl, že dnešek být už horší nebude. Ztrapnila jsem se před celou školou, pohádala jsem se s Bethany a syna mých zaměstnavatelů jsem nazvala kreténem. Ovšem nečekala jsem, že si Dustin bude stěžovat své mamince...

„Megan?" oslovila mě paní Barberová. Leknutím jsem sebou cukla, jelikož jsem myslela, že už dávno odešla.

„Ano?" otočila jsem se k ní s hrncem v rukách a mile se usmála. Úsměv mě ovšem přešel, když jsem si všimla jejího podrážděného výrazu.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mého syna nazvala tím, čím jsi ho nazvala?" Pohled jsem sklopila k hrnci, ve kterém jsem spatřila svůj rozmazaný odraz. Hlavu jsem opět zvedla k paní Barberové s překříženýma rukama na hrudi.

„Jelikož se navážel do mé sestry," vysvětlila jsem jednoduše a mlčky vyčkávala na její reakci. Nedůvěřivě si mě prohlédla. „Na pohovoru jsi mi tvrdila, že žádného sourozence nemáš."

„Už... Už nemám. Je to něco málo přes rok, co zemřela." Posmutněle jsem opět sklopila zrak k hrnci. Paní Barberová měla očividně jisté empatie, jelikož svůj naštvaný výraz vyměnila za neutrální.

„Dobrá, protentokrát to nechám být. Příště ať se to už neopakuje, to už bych musela vyvodit následky," řekla a výstražně si mě přes sluneční brýle, které si nandala, prohlédla.

„Avo! Už musíme jet," ozvalo se z předsíně, načež paní Barberová bez rozloučení vystřelila za svým manželem.

Zpoza rohu vyšel Dustin, který se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Odměřeně si mě prohlížel, načež se opřel o dřevěný sloup, stejně jako ten den, co jsem ho viděla poprvé. Nasupeně jsem přimhouřila oči a hrnec položila na indukční ploténku. „Jsme snad v první třídě, že si stěžuješ rodičům?"

„Jen jsem doufal, že tě za to vyhodí," odpověděl s laxním pokrčením jedním ramenem, jelikož o druhé se opíral.

„No, tak tvůj pokus byl zbytečný." Natáhla jsem se po hrnci, do kterého jsem napustila vodu a následně ho dala zpět na ploténku. Rozdělala jsem špagety, které jsem měla připravené na lince a nasypala je do hrnce.

„Vím," zamručel podrážděně. Už se chtěl dát na odchod, když v tom jsem ho zastavila. „Dustine."

Otráveně se otočil zpět na mě. Měla jsem v plánu se ho zeptat, co proti mně má, ovšem došlo mi, že to vlastně ani vědět nechci. Zatímco jsem pozorovala vodu, která už začala vřít, jelikož už dosáhla sta stupňů celsia, prohrábla jsem si své vlnité vlasy. „Řekni Gavinovi, ať se moc necpe sladkým, za chvíli bude večeře." Bez jakékoliv odpovědi se otočil a odešel z místnosti.

„Proč se v tom tak nimráš? To ti to nechutná?" optala jsem se malého Gavina, který seděl vedle mě a s podepřenou hlavou se posmutněle vrtal v jídle. Zavrtěl svojí malou hlavičkou a vidličku položil na talíř. „Bolí mě bříško."

Povytáhla jsem jedno obočí. „Z čeho?" Nemělo cenu se ptát, vím z jakého důvodu to bylo. Pohledem jsem krátce střelila po Dustinovi, který seděl na barové židličce u ostrůvku, hledíc zaujatě do svého mobilu.

Prcek provinile sklopil zrak a mírně pokrčil rameny. „Není to náhodou z těch sladkostí, co sis nanosil do pokoje?" Gavin se více opřel do bílé židle. Měla jsem pocit, že kdyby mohl, nejraději by se do té židle schoval. „A to ti Dustin neřekl, že to nemáš jíst?" Mladík sedící odděleně od nás se se zaslechnutím svého jména otočil naším směrem. Gavin téměř nepostřehnutelně zavrtěl hlavou. Vidličku, kterou jsem držela v ruce, jsem silou sevřela. Nevnímala jsem bolest, která mi projela dlaní, když se studený kov zaryl do mé poraněné kůže ještě z dnešního rána. Vidličku jsem po nějaké chvíli nabubřele položila na svůj talíř a své tělo natočila k Dustinovi s jeho škodolibým úšklebkem.

„Gavine? Jdi se podívat, jestli nedávají něco zajímavého v televizi," pronesla jsem, stále pozorujíc pobaveného Dustina. Špunt se zvedl z kovové židle s koženým potahem a nadšený, že nemusí dojídat svojí porci, se vydal do obývacího pokoje.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mu neřekl, ať se tím necpe, když jsem tě o to poprosila?!" vyštěkla jsem rozzlobeně ihned, co jsem uslyšela zvuky linoucí se z vedlejší místnosti.

„To je tvoje práce a ne moje." Lhostejně pokrčil rameny a své rty zvlnil do ještě arogantnějšího úsměvu.

„Chápu, že se mi snažíš dělat všelijaké naschvály, ale tohle jsi trochu přehnal, nemyslíš? Kvůli tobě je tvému bratrovi špatně," řekla jsem vyčítavě a krátce se zadívala tím směrem, kde před chvíli Gavin zmizel.

„Ne, to není moje vina. To ty ho máš hlídat," namítl a sebejistě si založil ruce na hrudi. „Ale já vařila!" vyjekla jsem a pohodila rukou směrem k lince, na které ještě stále stál hrnec.

„Co se tu děje?" optala se Brooklyn, která stála kdoví jak dlouho mezi dveřmi. Své dlouhé černé vlasy měla sepnuté do vysoko položeného drdolu a na sobě měla bílé krajkové šaty. Oba dva jsme zaraženě mlčeli a pozorovali štíhlou dívku, která si znuděně pohupovala klíčemi na prstu. Dustin stále mlčel, tak jsem se rozhodla chytit příležitosti. „Požádala jsem tvého milého bratra," začala jsem se značnou ironií v hlase, „aby řekl Gavinovi, ať se tolik necpe tím sladkým. Jenže on se rozhodl mojí prosbu ignorovat, abych měla problémy a teď je Gavinovi špatně."

Brooklyn upřela své karamelové oči na Dustina, který stále spokojeně seděl na vysoké židličce. „Proč jsi mu to udělal?" Dustin se zaraženě napřímil, načež se postavil a přešel ke své sestře. „Přeci ji nebudeš věřit," pronesl s protočením očí v sloup a svojí dlaní přejel po její paži.

„Dustine, nelži mi. Víš, že to poznám," pronesla s klidem, stále pozorujíc své dvojče.

„Ale to mu měla říct ona! Mě máma neplatí za to, abych ho hlídal. Navíc, ani tady vůbec nemusím být," odsekl podrážděně, načež rychle vyběhl točité schody a chvíli nato se ozvalo hlasité zabouchnutí dveří.

„Nevím, co proti tobě má, mně přijdeš jako fajn holka," pronesla s nechápavým nakrčením čela, načež se stejně, jako její bratr, odebrala do svého pokoje.