Mrtvá dívka

Power of drugs

Celý den jsem se snažila Dustinově pohledu vyhýbat. Řekla bych, že se mi to i dařilo... Tedy do té doby, než jsem musela opět hlídat malého Gavina, kvůli kterému to všechno vypuklo. Když jsem zrovna dávala pár hrníčků a skleniček do myčky, uslyšela jsem hlasité prásknutí dveří. Leknutím jsem nadskočila. Otočila jsem se směrem, odkud ten hlučný zvuk přišel. Ze vstupní haly se vynořil Dustin, který měl na sobě šedou mikinu s kapucí přes hlavu a vyhrnutými rukávy a černé kalhoty s bílým nápisem. Bez jediného slova ke mně přistoupil tak blízko, že by se mezi nás nevešlo ani batole. V takové blízkosti jsem s ním ještě nebyla a i přes to, že jeho parfém byl naprosto dokonalý, jsem byla značně zneklidněná. Z tohohle nemůže vzejít nic dobrého. Dustin byl celou dobu zticha. Propaloval mě svýma očima a mě polil strach. V jeho obličeji jsem nemohla rozpoznat jeho pocity. Neviděla jsem žádnou aroganci, žádné naštvání, nic. Jeho oči byly tak prázdné, až mi z toho lezl mráz po zádech. Kuchyňská linka za mnou, mi neumožnila udělat krok dál od něj a proto jsme tam jen tak mlčky stály pouze pár centimetrů od sebe.

„Dustine, nech toho. Děsíš mě," šeptla jsem tiše, když jsem se konečně odvážila cokoli říct. Stále mě skenoval svým prázdným pohledem. Jeho oči se mi zdály tmavší, než normálně míval. Pozorovala jsem jeho zvětšené zorničky, kterými téměř nepostřehnutelně tikal po mém obličeji. Začalo mi to být opravdu nepříjemné a mlčky jsem vyčkávala, kdy už něco konečně řekne. U něho není zvykem, že by byl takovou dobu zticha. Dustin párkrát naprázdno otevřel ústa, ovšem neuniklo z nich ani jediné slůvko. Po nějaké chvíli sklopil zrak ke své ruce. Jeho pohyb jsem napodobila, což mi umožnilo si povšimnout jeho zaťaté pěsti. Jeho žíly na předloktí byly vystouplé. Čekala jsem, kdy zezelená a promění se v obrovského mutanta, kterého všichni nazývají Hulk.

Zprvu mě napadlo, že ho kopnu do jeho slabin a uteču, ovšem to jsem po nějaké chvíli zavrhla. Proto jsem se rozhodla pro plán b). Svými prsty jsem se něžně dotkla jeho ruky, na což zareagoval ještě pevnějším sevřením jeho dlaně a já pomalu začala vymýšlet, jak vysvětlím paní Barberové, že jsem se jeho syna pokusila vykastrovat. Ovšem po chvíli svůj stisk uvolnil a poodstoupil kousek ode mě. Jeho pohyb, ať už byl sebemenší, mi uvolnil cestu a já mohla přeběhnout na druhou stranu ostrůvku. Své napjaté tělo otočil mým směrem. „Už se nikdy, ale nikdy, nepleť mezi mě a Brooklyn," zavrčel varovně. Ať už jeho slova zněla jakkoliv děsivě, bylo to pořád lepší než to hrůzné mlčení. Stále vykulená z toho zážitku, jsem přikývla. Dustin si mě naposledy přeměřil svým pohledem a zmizel za šedivou stěnou. Hluboce jsem se nadechla a následně zase všechen vzduch z plic vydechla. Jen, co Dustin opustil místnost, mě opustil ten silný tlak na mé hrudi, který mi nedovoloval se pořádně nadechnout. Frustrovaně jsem si prohrábla vlnité vlasy a vydala se za Gavinem, který u sebe v pokoji sledoval nějakou animovanou pohádku.

„Na chodbě jsem viděl Dustina," prohlásil téměř okamžitě, co si všiml mé přítomnosti.

Nepatrně jsem přikývla. „Taky jsem ho potkala." Nevědomky jsem si přiložila dlaň na srdce, které mi stále bilo jako o závod.

„Byl divnej," řekl, aniž by spustil zrak z televizní obrazovky. Vystrašeně jsem nadzvedla obočí. Nebudeš mi věřit, Gavine... ale taky jsem si toho všimla.

„Asi měl špatný den." Nelhala jsem mu, tedy alespoň z poloviny. Nehodlala jsem mu přiznat, že to kvůli mně se takhle chová. Usadila jsem si dosedacího pytle, který vypadal jako fotbalový míč a zadívala se z okna, kde bylo šero a podle hýbajících se stromů jsem usoudila, že tam asi fouká silný vítr. Periferním viděním jsem si všimla Gavina, který nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne, jinak divně. Takhle jsem ho ještě neviděl." Věnoval mi krátký pohled a následně se opět zabral do sledování animáku Blesk McQueen. Nad jeho poznámkou jsem se pozastavila. Vybavila jsem si Dustinovy zvětšené zorničky a zarudlé bělmo. Žíly na rukách měl až enormně vystouplé. Zaraženě jsem se zadívala před sebe, nedokázala jsem vnímat nic jiného, než jedno slovo, které mi stále dokola šrotovalo v hlavě: drogy.

--

Skrz dveře jsem po nějaké době uslyšela hlasitý rozhovor. Gavin očividně také, jelikož ztlumil zvuk televize a zvědavě přešel ke dveřím, načež se natáhl po klice, za kterou zatáhl. Do chodby vystrčil svojí malou hlavičku a podíval se směrem, odkud se dva hlasy linuly.

„Ne, Dustine," pronesla vážně dívka, která podle toho vysokého hlasu mohla být jedině Brooklyn. Nato se ozvaly kroky, které následně po chvíli ustaly.

„Pusť mě!" vypískla Brooklyn naštvaně.

„Brooklyn, prosím, nech mě ti to vysvětlit," ozval se druhý chraplavý hlas. Dustin zněl jinak. To je poprvé, co jsem v jeho hlase zaslechla nějaké emoce.

„Co mi na tom jako chceš vysvětlovat?!" Brooklyn zvýšila hlas. Přešla jsem ke dveřím, které jsem více otevřela. Vyšla jsem do chodby, čímž jsem na sebe upoutala Brooklyninu pozornost. Dustin mě neviděl, jelikož stál zády k nám a snažil se své sestře zabránit v úprku. Dustin sklopil hlavu k zemi.

„Já, taťka, mamka... Všichni ti tolerujeme tolik věcí! Tohle byla ale poslední kapka, Dustine." Černovlasá dívka ho chtěla obejít, on jí ovšem opět zastoupil cestu.

„Já, omlouvám se..." vydechl tiše, ale i tak jsem měla tu možnost to slyšet. Opravdu se Dustin, arogantní a egoistický Dustin, právě omluvil?

„To říkáš vždycky. Omluvíš se, aby sis to se mnou urovnal a pak stejně uděláš další blbost." Tentokrát jí dovolil, aby ho obešla. Brooklyn otevřela dveře od svého pokoje, načež za sebou zavřela. Dustin se k nám otočil. V očích mu zajiskřilo a já pomalu začala litovat toho, že jsem nezůstala v tom dětském pokojíčku. Gavin zastrčil hlavu zpět, doufajíc, že tam bude v bezpečí. Já se ovšem nemohla ani hnout. A to jsem si vždycky říkala, jak jsou ti lidi v hororech hloupí, že stojí na místě a ani se nesnaží o útěk... Právě jsem to pochopila. Ten strach, který proudil mým tělem, mě přilepil k zemi. Dustin se zastavil těsně u mě a zadíval se na mě stejně prázdným pohledem, jako dole v kuchyni. Záhadným způsobem se mi povedlo udělat maličký krok dozadu, na což Dustin zareagoval pevným sevřením mé ruky. Bolestí jsem sykla. Jeho prsty mi stále větší silou drtil předloktí.

„Dustine, to bolí!" vyjekla jsem plačtivě. Oči se mi zalily slzami.

„Varuju tě, Campbellová. Nelez mi na oči," přecedil skrz zuby a každé slovo vyslovil s obrovskou pečlivostí, zatímco jeho oči mu plály zlostí. Svůj stisk povolil, okamžitě jsem se mu vytrhla. Svojí dlaň jsem si přiložila na místo, kde mě před chvíli držel. Upírala jsem na něj svůj vyplašený výraz, načež se mu na obličeji objevil jeho arogantní úšklebek. Na patě se otočil a sprásknutím dveří zaplul zpět do svého pokoje. Svojí ruku jsem odkryla a zrak jsem přemístila na své předloktí, na kterém se pomalu začaly tvořit podlitiny. Zaslechla jsem tichý vzlyk. Podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem malého Gavina, který s ubulenou tváří sledoval mojí ruku, kterou jsem okamžitě schovala za svoje záda. Dřepla jsem si do jeho úrovně a rty jsem zvlnila do milého úsměvu i přes to, že mi ruka pulzovala bolestí.

„Neplač, jsi už přeci velký kluk, no ne?" Palcem neporaněné ruky jsem mu setřela slzy z kulatých tváří a věnovala mu další povzbudivý úsměv.

Dnešní kapitolka byla trošku delší, tak vám to snad nevadí♥ Příští kapitolka bude jiná, bude totiž psána z pohledu Dustina :)