Mrtvá dívka

Something for something

Jak jsem očekávala, Bethany neseděla v naší lavici, nýbrž u Lacey. Téměř nikdo si mého příchodu nevšiml, až na dvě osoby. Pozorovala mě Barberovic dvojčata. Brooklyn měla na obličeji zvědavý výraz a Dustin si mě klasicky povrchně prohlédl. Sedla jsem si do lavice před nimi, jelikož v té nikdo nesedí. Otočila jsem s k nim, s čímž jsem schytala Dustinův nechápající výraz.

„Spletla sis místo, kočko," prohodil nepřátelsky, načež svůj pohled sklopil k mobilu ve své ruce.

„Nespletla. Sedla jsem si sem naschvál."

Na to Dustin zareagoval pouze protočením očima a dál si mě už nevšímal. Brooklyn se podívala na mojí ruku. „Bolí to hodně?"

„Dá se to, mažu si to mastičkou, která tlumí bolest."

„Aha. A co ty a Bethany?" Mírně nadzvedla obočí.

„Trošku jsme se chytly."

„Slyšela jsem, co jsi jí řekla."

„Jo, trošku jsem to přehnala. Jenže já v tu chvíli byla fakt strašně naštvaná." Provinile jsem sklopila zrak.

„Možná by ses jí měla omluvit..."

„Já se snažila. Jenže ona mě nepustí ke slovu."

„Já se jí ani nedivím."

Bez komentáře jsem se otočila směrem k tabuli. Brooklyn má sice pravdu, ale ta taky neví, co se všechno od toho dne událo. Jediný, komu jsem to řekla je Dustin a to jsem mu to vlastně ani říct nechtěla. Nechci o Colovi rozhlašovat, že umírá, když jsem nejspíš jediná, komu to řekl, kromě jeho rodiny... a já nechci ztratit jeho důvěru. Se zvoněním vstoupila do třídy slečna Menendesová, svírajíc v pravé ruce nějaké papíry a v druhé si nesla svůj hrníček se španělským kafem, které si vždy ze své rodné země přiveze.

„Darlene, rozdej to, prosím," mile se na dívku s ryšavými vlasy usmála, načež svůj pohled přesunula k nám. „Dnes si napíšeme písemku z psychologie, kterou jsme minulý týden dobrali," pronesla se svým výrazným akcentem a usadila se za katedru. Všichni se vyplašeně začali rozhlížet kolem sebe. Někteří popadli své učebnice či sešity a horlivě v nich začali listovat. Mně to bylo celkem jedno. Nejen, že mi psychologie jde, ale také je písemka ze společenských věd to poslední, co mi dělá starosti. Z ničeho nic se po mém pravém boku objevila osoba. Nechápavě jsem natočila hlavu ke klukovi s rozčepýřenými vlasy. „Co to děláš?"

„Já pro tebe udělal laskavost, tak ty pro mě něco uděláš taky."

„Víš o tom, že každý máme jinou skupinu?" Naštvaně jsem přimhouřila oči. Tohle snad nemůže myslet vážně, vždyť on sám se mi nabídl, že mě do té nemocnice odveze.

„Jo, ale ty stihneš obě." Jedním okem na mě mrkl a mezi dvěma prsty zakýval svojí propiskou. S jeho slovy před námi přistály papíry. Stále jsem na Dustina nevěřícně hleděla, když v tom mě slečna Menendesová napomenula, abych se koukala do své písemky... Jako kdybych snad od něj něco opsala. Zoufale jsem si odfrkla a začala pracovat na své písemce, abych se co nejdříve mohla vrhnout na tu jeho.

„Očekávám jedině dobrou známku," šeptl mým směrem, načež se okamžitě se zvoněním zvedl a zamířil k východu. Někdy ho podezřívám, že pořád obchoduje s tím svinstvem, kvůli kterému ho vylili z předchozí školy. Vždy z učebny vystřelí ihned se zvoněním a téměř celé přestávky o něm není ani slechu ani vidu... Jen počkej, Barbere.

Dobře, dnes vydávám trošku kratší kapitolu, tak snad to nebude vadit.