Mrtvá dívka

He changed his mind

„Tak jak to šlo?" zeptala se zvídavě Bethany, která mě po nějaké chvílí doběhla. Šla jsem rychlostí blesku, ani zabijácké podpatky mě nezastavily. „V pohodě, zítra už oficiálně začínám."

Nebyla z mého rozhodnutí nadšená. Dětí se vyloženě štítila a nikdy je nenazvala jinak než PZka, v překladu, parchanti zasraní. Ovšem když zjistila, že je to malý Barber, i přes její nechutenství k dětím, mě podpořila. „Viděla jsi je?"

„Koho?" optala jsem se nezaujatě a dál vykračovala směrem do Aiken Avenue, kde se můj nový domov nacházel. Koutkem oka jsem zahlédla protočení očima a následné znavené oddechnutí. „Brooklyn a Dustina, přeci!"

„Viděla," odpověděla jsem jednoslovně a aniž bych si to uvědomila, přidala jsem více do kroku.„Zpomal!" křikla po mě Bethany, která byla několik kroků za mnou. Její prosbu, nebo spíš příkaz, jsem poslechla a zvolnila tempo. „Jaký jsou?" vyzvídala dál, když se mnou srovnala krok.

Otráveně jsem si odfrkla. Pochopila jsem, že mi nedá pokoj, dokud ji vše nevyklopím. A než odpovídat na několik otázek, čehož už mám dnes dost, jsem se rozhodla ji všechno říct. Tedy pouze to, co by jí mohlo zajímat. „Oba jsou strašně hezcí. Myslím, že s přehledem budou ti nejhezčí na Princetonské střední. Oba mají dokonalou postavu, teda hlavně Dustin." Nad vzpomínkou na jeho nahé břicho jsem si povzdechla. „Mají černé husté vlasy a karamelové oči... Proč si je nenajdeš na netu?" prohodila jsem jen tak mimochodem.

„Já si je našla," odpověděla s pokrčením ramen.

„Tak proč ti je popisuju?"

„Protože mě zajímalo, jestli jsou oba tak hezký, jako na fotkách," vysvětlila své dotěrné vyptávání. Nepatrně jsem nad jejím chováním zavrtěla hlavou. „Brooklyn ti mimochodem pochválila kabelku," oznámila jsem ji, přičemž jsem sjela pohledem k růžovoučké kabelce. Bethany nadšeně vypískla. „Opravduuu?" Místo odpovědi jsem pouze souhlasně přikývla. „A Dustin mě pozval ven," prohodila jsem. Ne, že bych se chtěla chlubit, jen.. No vlastně chtěla. Bethany po mě hodila šokovaný výraz. „A ty jsi to samozřejmě přijala."

Podívala jsem se na špičky bílých lodiček a s mírně pozdviženými koutky, jsem zavrtěla hlavou. „Děláš si srandu?!" vyštěkla nechápavě, pohazujíc okolo sebe rukama, jako kdyby odháněla nějaký dotěrný hmyz. „Nedělám."

„Megan, ty jsi tak pitomá! Proč jsi ho odmítla?"

„Protože kdybych na sobě neměla tvoje oblečení, ani by se na mě nepodíval," vysvětlila jsem jí svoje rozhodnutí.

„Blbost," zavrčela, ač věděla, že jsem měla naprostou pravdu.

---

Jako každé ráno jsem zamířila s Bethany po boku, k mé červené skříňce, kterou jsem díky čtyřmístnému kódu otevřela. Vytáhla jsem bílou tlustou knížku s velkým zeleným nápisem Fyzika, kterou jsem si klasicky přitiskla k hrudi. Bethany už v ruce svírala svůj růžový polštářek a znuděně si na rameni upravila ucho černobílé kabelky, která ji dokonale ladila k jejímu výstřednímu outfitu. Já na sobě měla svoje džíny s dírami na kolenou a červené přiléhavé tričko. Přes jedno rameno jsem měla přehozený černý batoh a na nohách pohodlné tenisky stejné barvy. Do školy se chodím především učit, ne na módní přehlídku a pohodlí je pro mě důležité. Bethany si nejspíš její neustále upnuté oblečení kompenzuje pohodlným polštářkem. Společně jsme zamířily do učebny fyziky v prvním patře, kde jsme se usadily na naše místa. Jelikož Bethany dnes trvalo vymyslet svůj outfit, ihned se zazvonilo na hodinu. Z kabinetu vylezl profesor Curtis, který mi v obličeji připomíná opičku, načež se po pozdravení, usadil za svůj předem připravený notebook.

„Kdo je služba?" začal jeho klasickou větou a z dálky se ozvalo tiché: „Já."

„Takže mi nahlaste, kdo dnes chybí." Příslušný žák začal vyjmenovávat jména. Samozřejmě mezi nimi nechybělo ani jméno Derick Higgins.

„Neví někdo, kde je?" optal se, třebaže mu bylo naprosto jasné, kde se Derick nachází...

„Za školou,"prohlásila dívka, sedící v lavici za mnou.

„Jak jinak."

Po nějaké chvíli začal s jeho naprosto fádním výkladem, ke kterému nám pouštěl prezentaci, která ještě k tomu nebyla v angličtině. Už tak unavující předmět moc nezlepšuje tím, že látku vysvětluje jako kdyby měl každou chvílí umřít. Zhruba po třiceti minutách se třídou začal ozývat šepot, což učitele zastavilo v jeho nezáživném výkladu. „Co se děje?"

Peter se podíval z okna, nato Camilla vykřikla jméno známého záškoláka: „Higgins!"

Učitel přešel k otevřenému oknu a úsměvně zavrtěl hlavou. „No, počkat. To já na něj zavolám." Vrátil se ke katedře, vzal do ruky brýle a nasazujíc si je, se vydal zpět k oknu.

„Higginsi! My už tady na tebe čekáme!"

Celou třídou se ozval smích. Derick něco zakřičel nazpět, na což mu Curtis odpověděl:

„Tak máš jít kouřit alespoň za kostel, ať na tebe nevidíme! Jen pojď!"Třídou se opět ozval hlasitý smích. Ze zadní lavice jsem uslyšela znechucený komentář: „Smažka."

Po zvonění jsem vystřelila z učebny rychlostí blesku, jelikož já a profesor Curtis k sobě moc sympatie nechováme. O dnešní hodině si mě pochopitelně nevšímal, čemuž vděčím Derickovi. My o vlku a vlk za dveřmi... „Megan?!" křikl někdo za mnou. Otočila jsem se a postřehla kluka s klasicky rozcuchanými hnědými vlasy a koženou bundou.

„Potřebuješ něco?" promluvila jsem na něj ihned, co se dostal do mé blízkosti.

„Kdo mě napráskal?" zeptal se znechuceným tónem a zároveň se mu zvláštním způsobem zajiskřilo v očích.

„Proč se ptáš mě? Čekáš, že je napráskám?" Podrážděně jsem přimhouřila oči a abych tomu ještě přidala tu správnou dramatičnost, zkřížila jsem si ruce na hrudi.

Jeho rty se zkřivily do pobaveného úšklebku. „Myslel jsem si to."

„Tak to jsi na špatné adrese, Higginsi." Rozhlédla jsem se po chodbě, za záměrem najít Bethany, ovšem nikde jsem ji neviděla. Derickovi jsem věnovala ještě jeden jedovatý pohled, prudce se otočila a vydala se pryč. Došla jsem ke své skříňce, vrátila jsem zpět bílou knížku a vytáhla místo ní angličtinu. Zaslechla jsem odkašlání. Zabouchla jsem dvířka a otočila se na osobu za mnou. Šokovaně jsem nadzvedla obočí, div mi zůstalo na obličeji, a pohledem uhnula pryč. Všimla jsem si ostatních kolemjdoucích, kteří si nás, tedy spíše Dustina, se zájmem prohlíželi.

„Co to máš na sobě?" optal se nechápavě a povrchně si mě s nakrčeným čelem prohlédl.

Podívala jsem se mu zpět do jeho očí, které vypadaly jako dvě karamelky, ale neviděla jsem v nich vlídnost, spíše pohoršení.

„Mám ráda pohodlí," vyhrkla jsem první věc, která mě napadla a nervózně si upravila popruh od batohu na mém rameni.

„To co jsi mi včera řekla. Už to chápu."

„Co?" Přeskočil mi hlas. Byla jsem mírně dotčená, ehm, tedy spíše dost.

„To, že to nejsi ty." Protočil očima, jako by mi snad to mělo být nad vesmír jasné.

„A co to znamená?"

„Že mé pozvání ven, beru zpět." Řekl pohrdavě a egoisticky si prohrábl své vlasy.

„Nemůžeš to vzít zpět, když jsem to ani nepřijala." Co si ten blbeček o sobě myslí? A co tady vůbec dělá?! Zaujala jsem stejný postoj, jako před chvílí u Dericka a zpražila ho nepříjemným pohledem.

Jeho rty se zvlnily do pobaveného úšklebku. Rozhlédl se kolem a bez jakéhokoli dalšího slova odešel.