Mrtvá dívka

Feel betrayal

Další den jsme o mém snu nemluvily. Bethany se nejspíše bála začít a já se k tomu už prostě vracet nechtěla. Při snídani mě bedlivě pozorovala. Sledovala každičký můj pohyb, přičemž s podmračeným výrazem přežvykovala toast s nutellou.

„Ty na ten zápas nepojedeš?"

Bethany překvapeně nadzvedla své světlé obočí a zaraženě se více opřela do židle. „Jak ty o tom víš?"

„Cole."

„Emm... Měla jsem jet, ale napsala jsem Summer, že nepojedu. Nemůžu jsem tě tu takhle nechat."

Znepokojeně jsem vystrčila bradu a toast namazaný borůvkovým džemem, odložila na bílý talíř se zlatým zdobením. „Takhle nechat?"

„Jo. V noci mi moc nepřišlo, že jsi v pohodě."

„Bethany, já jsem v naprostém pořádku. To byla jen noční můra, to se lidem stává."

„Ale tahle byla už několikátá za krátkou dobu. Megan, já si myslím, že bys možná zase měla začít brát ty prášky." S naprostou vážností si mě prohlédla a aby tomu dodala ještě více přesvědčivosti, nadzvedla své pravé obočí.

„Ne! Já nejsem cvok!" Prudce jsem se zvedla, div židle, na které jsem seděla, nespadla.

„Já nic takového neřekla." Bethany zněla stále klidně, ale začalo jí trochu cukat v pravém koutku úst, což znamená, že začíná být nervózní.

„To jsi ani nemusela!" křikla jsem po ní a odpochodovala do vchodové haly. Z věšáku jsem popadla mojí černou bundu. Navlékla jsem si jí na levou paži, když v tom se ve dveřích objevila Bethany. „Kam jako jdeš?"

„Ven, chci být sama." S těmito slovy jsem za sebou práskla dveřmi a vyběhla po šedivém chodníčku na ulici. Klusem jsem zahnula do ulice Wilton street a následně na štěrkovou cestičku, vedoucí do blízkého parku. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem sama, posadila jsem se na ztrouchnivělou lavičku a obličej si položila do dlaní. Hluboce jsem si oddychla, jak jsem se snažila rozdýchat až moc pohybu a zároveň zadržet pláč.

„Promiň, můžu si přisednout?" Ozval se nade mnou neznámý klučičí hlas. Nenápadně jsem si jedním prstem setřela slzu, která mi stýkala po tváři a zvedla hlavu k oné osobě.

„Je tu milion dalších laviček."

Kluk nadzvedl své husté obočí a rozhlédl se kolem sebe. Jeho pohyb jsem napodobila, díky čemž jsem si všimla, že jediná lavička na dohled je právě ta, na které sedím. „Fajn." Posunula jsem se na kraj a založila si ruce na hrudi.

„Díky. Už mě fakt bolí nohy." Jeho větu jsem přešla bez poznámky. Periferním viděním jsem zahlédla, jak se podíval, zda nějak zareaguji.

„Šel jsem nějaký ten kus, abych si pročistil myšlenky." Opět pohlédl mým směrem. Když viděl, že opět nijak neodpovídám, rozhlédl se kolem sebe a zamyšleně si oddychl. „Stejně to tu je hezké. Nejsem odtud, ale rád sem chodím." Rukou zaťukal na staré dřevo, které bylo naposledy natřené kdo ví kdy.

„Často trpíš samomluvou?" Pohlédla jsem na kluka zhruba v mém věku, který se nad mou otázkou vesele zazubil.

„Ne, já mluvím s tebou."

„Aby se to dalo počítat jako rozhovor, musela bych ti odpovídat."

„Ale však odpovídáš." Lišácky se usmál a jedním okem na mě mrkl. Teprve teď jsem si všimla, že má každé oko jinak zbarvené.Levé oko má skoro až pomněnkově modré a pravé zase oříškově hnědé. Heterochromie mě vždycky fascinovala.

„Líbí se ti moje oči?" Zeptal se odrzle a několikrát za sebou rychle zamrkal.

Nepatrně jsem se zaklonila. „Prosím?"

„Že si je tak prohlížíš. Tak se ptám, jestli se ti líbí."

„Jo, heterochromie se mi líbí."

„Hmm. A co takhle já?" Znovu odkryl svůj chrup v širokém úsměvu.

„Já mám přítele." Odtáhla jsem se dál od něj. Působí neškodně, ale člověk nikdy neví.

„Však já taky."

Zaskočeně jsem nadzvedla obočí. „Počkej. Chceš říct, že jsi gay?" Věřila bych čemukoli, ale tomu, že tenhle kluk je gay teda zrovna ne. No, ale vlastně to by i vysvětlovalo jeho způsob balení.

„No, sice mám heterochromii, ale hetero rozhodně nejsem." Nad jeho naprosto jednoduchým humorem jsem pouze obrátila oči v sloup, ač jemu to přišlo náramně vtipné, což jsem usoudila podle jeho tichého zachichotání. Když se po chvíli uklidnil, opřel se o opěradlo lavičky a zip od mikiny, který měl trochu porozepnutý, si jedním tahem zapl až ke krku.

„Mimochodem, já jsem Troy." Natáhl ke mně pravou ruku, kterou jsem si prohlédla s pozdviženým obočím.

„Megan,"představila jsem se a jeho ruku s hubenými prsty a naprosto dokonale udržovanými nehty, přijala.

„Těší mě, Megan."

Pouze jsem se usmála. Troy si mě pečlivě prohlédl a poté se zamyšleně zamračil. „Ty jsi odsud?" Mlčky jsem přikývla.

„Já jsem z Trentonu."

„Opravdu? Tenhle víkend s vámi hrajeme."

„Já vím. Já taky hraju."

„Vždyť dneska máte přátelák, tak co tady děláš?" Troy zaraženě přimhouřil oči. Někam na chvíli zabloudil očima a poté se opět zadíval do těch mých. „To bych o tom musel něco vědět."

V hlavě jsem si přehrála včerejší Colova slova. Jsem si stoprocentně jistá, že řekl, že dnes mají přátelák. Ale proč by mi lhal? Je možné, že si to nějak popletl. Vybavila jsem si dnešní ranní rozhovor s Bethany, která o zápasu věděla, ovšem neříkala nic o tom, že by se mělo jet dnes brzy ráno. „Promiň, už budu muset jít." Zvedla jsem se na nohy a několikrát jsem se zmateně otočila.

„Řekl jsem něco špatně?"

„Ne, vůbec nic. Jen jsem si vzpomněla, že jsem právě měla být někde jinde. Tak ahoj." Rychlým krokem jsem se vydala úplně jiným směrem, než je dům Brownových. Po nějaké chvíli jsem vyšla z parku u místní vyhlášené kavárny. Skrz velké okno, přes které bylo vidět téměř na celý vnitřek, jsem si všimla Summer, což je hlavní roztleskávačka, jak sedí v pouzdrových šatech na dřevěné židličce naproti jejímu příteli, který mimochodem také hraje za náš tým. Pokud mi Cole nelhal, tak jak je sakra možné, že právě hledím na Summer a Tonyho? Do očí se mi vhrnuly slzy. Tohle je to poslední, co jsem dneska potřebovala. Z kapsy od bundy jsem vytáhla svůj chytrý telefon, který rozhodně chytrý není, a otevřela zprávy.

To: Cole♥
Ahoj, dojeli jste v pořádku? :)

Po nějaké chvíli, co jsem stála na chodníku, jak naprostý idiot, mi mobil oznámil příchozí textovku.

From: Cole ♥
Ahoj, dojeli jsme tak před hodinkou. Za chvíli máme sraz a za tři hodinky půjdeme hrát. Neviděl jsem tě několik hodin a už teď mi chybíš.

Mobil jsem silně sevřela v dlani a zoufale vydechla. Poté, co jsem schytala nadávky od staré paní, která si stěžovala, že zacláním, jsem se vydala se slzami v očích zpět domů.